Ještě jednou k demonstraci

Ale jo, jasně. Jasně že pestrá směska organizátorů demonstrace tvoří dohromady ten největší sajrajt, který se u nás momentálně nachází: ruské vlivové síly, obchodníky se strachem a naštvaností, politické dobrodruhy ochotné pružně hlásat cokoli, na co by mohli chytit nějaké příznivce, antivaxery, antimigranty, antiLGBT, anti-anti-cokoli, hrdé stalinisty, usvědčené lháře a lhářky…

Jo, jasně. Jasně, že nemalá část demonstrantů samotných patří k lidem, které už TGM nevybíravě označil za patologickou sedlinu společnosti, jasně že jsou tam přívrženci extrémních směrů ve společnosti (ostatně na stejné barikády se sešla komunistka Konečná i proto-fašista Vandas, což je taky vrchol bizarnosti). Jasně že se tu sešla celá ruská pátá kolona, která to dostala za úkol.

Ale to není celý obrázek. Lidé v naší společnosti mají strach, mají obavy, a mají je právem. Dvacetiprocentní inflace znamená dvacetiprocentní zchudnutí. Takhle: bum!, během pár měsíců. O dvacet procent vyšší náklady, o nula procent vyšší příjmy. Vyhlídka na zlepšení nikde, pár tisíc od státu je moc malá náplast. Topná sezóna klepe na dveře a ceny energií jsou šílené – ta nejistota je šílená. Od dodavatelů energií chodí dopisy: zde jsou nové tarify. Lidem se protáčejí panenky: to neutáhneme, ani kdybychom žili jenom o chlebu. Dodavatel energií říká, že nové tarify nejsou povinné, můžete je přece odmítnout, jen prostě od nás nedostanete energii. Náměstek ministra průmyslu a obchodu (!) v rádiu radí, že v takovém případě si lze “stěžovat na ERÚ”. To potěší: “vaše stížnost byla oprávněná, avšak rozhodnutí nebylo možno doručit, neb stěžovatel mezitím doma umrzl”.

Na tohle není potřeba demonstrace – reálnou, pravděpodobnou hrozbu, že se dolních 15-20 % populace dostane do finančně neřešitelné situace a že přes hranu schopnosti finančně zvládat situaci se může dostat až dalších 15 % (což jsou všechno lidé kteří dnes “fungují”, chodí do práce, živí rodiny…) už publikují výzkumníci jako je Daniel Prokop a další několik měsíců. Problém je reálný – tedy i strach a obavy jsou reálné, a tedy i nenávist, hlavní motor demonstrace je reálná.

Vláda cosi dělá (a například v zabezpečení zdrojů pro zimu včetně dosažení solidárního ujednání na úrovni EU koná úspěšně), ale působí suše a odtažitě: trochu jako kdyby dění pozorovala shůry a psala o tom disertačku. “Musíme konstatovat, že…”. Není cítit opravdová empatie – vlastně není vidět žádná empatie. Ty chvíle jsou opravdu těžké a z vlády nečiší odhodlání nenechat ty nejvíc ohrožené padnout. Lidí NEVĚDÍ A NECÍTÍ, jestli se za ně stát opravdu postaví nebo věcem nechá volný průběh – to je možná to nejhorší.

Slova mají někdy až zázračnou moc. Když v ekonomické krizi roku 2011 vážně hrozilo, že se zadlužené jihoevropské státy zřítí do vývrtky a strhnou s sebou euro a eurozónu, prohlásil (tehdejší šéf ECB) Mario Draghi, že “udělá cokoli, aby euro zachránil” – a byl klid, ani nemusel říkat přesně co. Ani to “cokoli” pak dělat nemusel. A tohle “uděláme cokoli”, v překladu “ať se stane co se stane, budeme konat, nenecháme vás padnout”, řečeno přesvědčivě a důvěryhodně, dnes chybí nejvíc.

Autor: Jiří Hlavenka