Když Roman Kolář na sociálních sítích sdílel video z bombardovaných ukrajinských měst, popsal následnou reakci jako směs urážek, nenávistných výpadů a opakovaných dezinformačních narativů. Je důležité říct na začátku jasně: nejde o statistické měření stavu společnosti ani o reprezentativní průzkum. Je to konkrétní zkušenost s jedním typem online debaty, která ale dobře ilustruje mechanismy, s nimiž se v českém informačním prostoru setkáváme dlouhodobě.
Kolář ve svém statusu popisuje, že se mu pod příspěvkem objevovaly „stovky“ reakcí a že část účtů působila jako falešné profily. To je situace, kterou zná mnoho lidí: v komentářových sekcích se mísí běžní uživatelé s účty, jež mají znaky neautentičnosti (nové profily, minimální historie, repetitivní sdílení, copy-paste příspěvky, koordinované nájezdy). Samotná přítomnost podezřelých účtů ovšem ještě automaticky nedokazuje, kdo je řídí – může jít o různé motivace a různé typy organizace. Co ale typicky vidíme, je efekt: zahlcení prostoru a posun debaty od tématu k agresivnímu „přetlačování“ o jediný narativ.
Za pozornost stojí i obsah, který Kolář zmiňuje. Typicky se v takových diskusích objevují tvrzení o „fašismu na Ukrajině“, generalizace o „zločinech roku 2014“ nebo snaha relativizovat či popírat doložené události a válečné zločiny. Tyto narativy se často nešíří jako pečlivě vystavěná argumentace, ale jako rychlé slogany určené k vyvolání emocí: vzteku, strachu, odporu k „mainstreamu“ a k institucím. A právě emocionální zkratky bývají „palivem“ pro další eskalaci – od osobních útoků přes dehumanizaci až po výhrůžky.
Kolářův text zároveň upozorňuje na další, sociálně velmi reálný dopad: přenášení online nenávisti do běžného života. Šikana, slovní útoky ve veřejném prostoru nebo „trestání“ lidí za používání ukrajinštiny se v české společnosti objevují a pro oběti je často obtížné se bránit. V článcích a reportážích se průběžně objevují jednotlivé případy takového jednání; z jedné komentářové sekce ovšem nelze dovodit, jak časté jsou. To, co ale lze říci s jistotou, je mechanismus: opakované odlidšťování a kolektivní vina v online prostoru snižují zábrany a normalizují chování, které by jinak bylo společensky nepřijatelné.
Důležitá část Kolářova statusu míří na otázku „co s tím“ – a tady se často objevuje falešné dilema „buď svoboda slova, nebo cenzura“. Ve skutečnosti existuje široké spektrum opatření, která nejsou o umlčování názorů, ale o kultivaci prostředí a o vymáhání pravidel, jež platí už dnes. Moderace diskusí je základní hygienou: odstranit vulgarity, výzvy k násilí, cílené obtěžování nebo opakované lživé „spamy“ není totéž jako zakazovat politický postoj. Podobně i důsledné dodržování vlastních pravidel platforem (a jejich vynucování) není cenzura – je to standardní správa prostoru, který platformy samy provozují.
Do této debaty zapadá i evropský rámec pravidel pro velké online platformy – zejména Digital Services Act (DSA). DSA není „zákon na zakazování názorů“. Je to především soubor procesních povinností: větší transparentnost, jasnější odůvodňování zásahů, možnost odvolání uživatele a povinnost systémově snižovat rizika, která platformy samy vytvářejí (například šíření nezákonného obsahu nebo škodlivé amplifikace). V české debatě se někdy mluví o tom, že se tato pravidla „nepropisují“ do praxe dostatečně srozumitelně a že uživatelé často nevědí, jak se účinně bránit nebo jaké nástroje vlastně mají k dispozici.
Kolář zároveň zmiňuje roli médií a veřejných institucí: proč se důrazněji nevysvětluje, jaké nesmysly se šíří, proč se některé diskuse nechávají bez moderace a proč se nepodporuje mediální gramotnost cíleněji. Tady je fér doplnit, že „státní orgán na pravdu“ je v demokratické společnosti citlivá věc a musí mít jasné mantinely, aby se nezvrhl v politickou kontrolu obsahu. Smysluplnější cesta bývá kombinace: kvalitní veřejnoprávní vysvětlování, systematická mediální výchova, rychlá a srozumitelná faktická korekce u virálních mýtů, plus důsledné vymáhání práva tam, kde už nejde o názor, ale o nezákonné jednání (vyhrožování, stalking, podněcování nenávisti apod.).
Celý Kolářův status tak lze číst jako varování, které stojí na jednoduché zkušenosti: když se veřejný prostor nechá dlouhodobě zaplavovat agresivními manipulativními vzorci, dopadá to na vztahy, na bezpečí menšin i na schopnost společnosti vést spor bez nenávisti. Řešení přitom nemusí být „vypínání internetu“ ani trestání každé nepravdy. Jde spíš o to, aby pravidla – platformní i zákonná – přestala být jen textem na papíře, aby se debata nenechávala napospas nejhlasitějším a aby se z „normalizované“ šikany znovu stalo to, čím je: nepřijatelné chování, ne legitimní názor.