Jana Bobošíková patří už tři desetiletí k nejznámějším tvářím české veřejné scény. Začínala jako novinářka a moderátorka, po roce 1989 působila v Československé a následně České televizi, Hospodářských novinách, Českém rozhlasu, na Frekvenci 1 i na TV Nova. Širší veřejnost ji poznala během krize v České televizi na přelomu let 2000 a 2001, kdy se stala jednou z tváří „oficiálního“ vysílání a symbolicky se tak postavila proti většině tehdejší redakce. Od té doby už z veřejného prostoru v podstatě nezmizela – jen postupně měnila role: z novinářky se stala političkou, z političky šéfkou think-tanku a moderátorkou vlastního „alternativního“ pořadu, který je dnes řazen mezi dezinformační projekty.
Politická dráha Jany Bobošíkové má jednu pozoruhodnou konstantu: neúnavně kandiduje, ale téměř nikdy nevyhrává. Jediným skutečným úspěchem bylo zvolení do Evropského parlamentu v roce 2004, kam se dostala za sdružení Nezávislí a mandát vykonávala do roku 2009. Následovaly série marných pokusů – prezidentská kandidatura za KSČM v roce 2008 (stažená ještě před samotnou volbou), neúspěšná kandidatura v přímé prezidentské volbě 2013, kde skončila poslední se ziskem 2,39 % hlasů, stejně jako opakované neúspěchy v parlamentních, senátních i komunálních volbách. V roce 2010 vedla do sněmovních voleb stranu Suverenita – Strana zdravého rozumu, která získala 3,67 % a do Sněmovny se nedostala; později zkoušela štěstí i pod značkou Hlavu vzhůru nebo jako lídryně Volného bloku v roce 2021 – opět bez mandátu.
Ani rok 2025 na této trajektorii nic nezměnil. Bobošíková kandidovala jako lídryně uskupení Stačilo! ve Středočeském kraji, hnutí podporované mimo jiné KSČM, SOCDEM a otevřeně i bývalým prezidentem Milošem Zemanem. Přestože Stačilo! v kampani avizovalo ambici „dvojciferného výsledku“ a ve starších průzkumech se pohybovalo kolem pětiprocentní hranice, ve volbách propadlo a do Poslanecké sněmovny se nedostalo – a Bobošíková se tak stala „věčnou kandidátkou“, které po desítkách let pokusů stále chybí jediné: stabilní volená funkce v české vnitrostátní politice.
Současně se ale proměnila i její mediální role. Na konci roku 2019 založila Institut svobody a demokracie, think-tank, v němž působí i bývalá radní ČT Hana Lipovská. Ještě důležitější je však audiovizuální projekt „Aby bylo jasno“, v jehož rámci Bobošíková publikuje reportáže, rozhovory a komentáře. Podle serveru Konšpirátori.sk, který vede veřejnou databázi problematických webů, splňuje stránky „Aby bylo jasno“ kritéria pro zařazení mezi dezinformační a propagandistické projekty: obsahují klamavé zprávy, překroucené události a tvrzení v rozporu s fakty. V mapě české dezinformační scény, na níž spolupracoval i Nadační fond nezávislé žurnalistiky, figuruje „Aby bylo jasno“ i jméno Jany Bobošíkové mezi aktéry konspiračního a dezinformačního prostředí.
Na problematický způsob práce Bobošíkové upozorňují i konkrétní kauzy. Ministerstvo obrany muselo v roce 2023 vydat detailní vyjádření „Na pravou míru“ k jejímu videu, které podle úřadu navozovalo dojem, že resort nakupuje předražené výstrojní součástky a ty se pak objevují na bazarech. Ministerstvo výslovně popsalo, že Bobošíková nedodržela základní novinářské pravidlo „budiž slyšena i druhá strana“, jednostranně komentovala smlouvy bez znalosti podrobností a bez snahy ověřit informace. Současně doložilo, že rozdíl v cenách výstroje vysvětlují objektivní faktory – pandemie covidu-19, válka na Ukrajině, nárůst cen energií a narušené dodavatelské řetězce – a že prodej části výstroje bývalými vojáky na bazarech není důsledkem „tunelování“, ale standardního systému osobního vlastnictví ochranných pomůcek.
Dalším příkladem je práce s politickými hoaxy v pořadu „Aby bylo jasno“. Publicistický server Forum24 v roce 2021 popsal, jak Bobošíková ve svém vysílání bez ověření převzala a šířila smyšlenou zprávu o tom, že Pirátská strana údajně plánuje zavádět drastické daně z nemovitostí – klasický řetězový hoax, který předtím koloval po sociálních sítích a e-mailech. V tomtéž textu jsou rozebrány i další manipulativní postupy pořadu „Aby bylo jasno“, zejména v souvislosti s kampaní Jany Bobošíkové a Hany Lipovské proti České televizi a jejímu řediteli Petru Dvořákovi, kde se opakovaně objevovala neověřená a zpochybněná tvrzení o údajných vazbách ČT, PPF a dalších aktérů.
Kritici Bobošíkové upozorňují, že právě propojení politiky a „alternativního zpravodajství“ je jedna z nejsilnějších zbraní dnešních dezinformačních scén. Analýzy českého dezinformačního prostředí mluví o „dezinfo-influencerech“, kteří kombinují osobní značku, politické ambice a pravidelnou produkci emotivního obsahu na sociálních sítích. Jana Bobošíková do této škatulky zapadá přímo učebnicově: buduje dlouhodobě rozpoznatelnou tvář, vystupuje jako bojovnice proti „mainstreamu“ a „cenzuře“ a současně se opakovaně uchází o politické funkce, v nichž by mohla své narativy přetavit do konkrétní moci.
Při pohledu na její kariéru tedy vychází dvojí obrázek. Na jedné straně někdejší profesionální novinářka a europoslankyně, která si dokázala najít cestu do nejvyšší politiky i klíčových médií. Na straně druhé politička, která po roce 2009 střídá projekty a kandidatury téměř v impozantní sérii neúspěchů – a tento deficit volební podpory kompenzuje stále ostřejším a méně ověřovaným mediálním vystupováním. Kritická reflexe Bobošíkové dnes proto nevede jen k otázce, proč se jí nedaří ve volbách, ale i k tomu, jakou roli její pořady hrají v českém dezinformačním ekosystému. Na rozdíl od satirických „anticen“ to není jen otázka vkusu, ale velmi konkrétního dopadu na veřejnou debatu.