Jakub Zieba tvrdí, že připomínání srpna 1968 znovu „krmí nenávist vůči Rusům“. Kritika režimu a pojmenování odpovědnosti Moskvy však nejsou obviňováním celého národa.
Na výrok Jakuba Zieby upozornila ve svém rozboru stránka Honza: Fakta vs. Dezinfo, z jejíhož příspěvku tento článek vychází. Zieba ve videu na profilu V obraze s Jakubem prohlašuje, že se „opět krmí nenávist jen vůči Rusům“, a své oponenty hned v úvodu označuje za „lepšolidi“.
Taková formulace však spojuje dvě rozdílné věci. Jednou je kolektivní odsuzování lidí pouze na základě jejich národnosti. Druhou je kritika konkrétního politického režimu a pojmenování jeho odpovědnosti za vojenskou agresi. Odsuzovat všechny Rusy by bylo skutečně nepřijatelné. Připomínat, že okupaci Československa naplánovalo a řídilo sovětské vedení v Moskvě, ale není projevem nenávisti. Je to popis historické skutečnosti.
Zvací dopis nebyl pozváním Československa
Jedním z argumentů používaných při relativizaci okupace bývá takzvaný zvací dopis. Ve skutečnosti existovalo více tajných proseb o sovětský zásah. Pod nejznámějším dokumentem byli podepsáni Alois Indra, Drahomír Kolder, Antonín Kapek, Oldřich Švestka a Vasil Biľak. Jak připomíná Archiv bezpečnostních složek, šlo o pětici tehdejších funkcionářů ÚV KSČ, nikoliv o československou vládu, parlament nebo jiný orgán oprávněný jednat jménem státu.
Nešlo tedy o legitimní pozvání Československa, ale o tajnou spolupráci malé skupiny prosovětských komunistů s vedením cizí mocnosti. Předsednictvo ÚV KSČ naopak v noci na 21. srpna přijalo většinou hlasů prohlášení, podle něhož invaze proběhla bez vědomí nejvyšších státních a stranických orgánů a odporovala mezinárodnímu právu. Ministr zahraničí Jiří Hájek následně v Radě bezpečnosti OSN popřel sovětské tvrzení o pozvání vojsk. Ministerstvo zahraničních věcí zároveň připomíná, že československá delegace byla v Moskvě ve skutečnosti internována.
Invazi připravilo a řídilo sovětské vedení
Na vojenské operaci se podílely také síly dalších zemí Varšavské smlouvy. Odpovědnost tehdejšího polského, maďarského a bulharského režimu tím nezaniká. Východoněmecké jednotky se účastnily příprav, ale dvě plánované divize nakonec podle novějších poznatků zůstaly v záloze na území NDR, jak shrnuje Vojenský historický ústav.
Rozhodující politické i vojenské vedení však bylo sovětské. Vojenský historický ústav proto ve svém aktuálním shrnutí událostí mluví přímo o „Sověty vedené invazi“. Uvádí také, že přípravy operace Dunaj nařídil už na jaře 1968 sovětský ministr obrany Andrej Grečko a konečné rozhodnutí o vojenském zásahu učinilo vedení Komunistické strany Sovětského svazu.
Připomenutí účasti dalších zemí tedy historický obraz zpřesňuje. Nemění však skutečnost, že centrum rozhodování leželo v Moskvě a že hlavní sílu okupace představovala Sovětská armáda. Označení „Sověty vedená invaze“ není protiruskou nálepkou, ale nejpřesnějším stručným popisem tehdejšího mocenského uspořádání.
Národnost vojáka neurčuje odpovědnost státu
Sovětský svaz byl mnohonárodnostní stát a v jeho armádě sloužili Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, Kazaši i příslušníci dalších národů. Nešlo však o samostatné národní armády jednotlivých sovětských republik. Vojáci podléhali sovětskému velení a plnili rozkazy sovětského státu.
Zjištění, že se mezi okupanty nacházeli lidé narození na území dnešní Ukrajiny nebo jiných postsovětských zemí, proto nijak nepřenáší politickou odpovědnost z Moskvy na Kyjev, Minsk nebo Almaty. Ukrajinská sovětská republika nebyla suverénním aktérem, který by rozhodoval o zahraniční politice nebo nasazení Sovětské armády. Stejně tak nelze z rozhodnutí sovětského vedení automaticky činit osobně odpovědného každého tehdejšího či dnešního Rusa.
Kritika režimu není kolektivní vina
Protiruské předsudky nebo útoky vůči konkrétním lidem mohou existovat a je správné je odmítat. Pokud ale někdo tvrdí, že určitý projev „krmí nenávist vůči Rusům“, měl by ukázat, kde přesně jeho autor odsuzuje Rusy jako národ nebo jim připisuje kolektivní vinu. Samotné pojmenování sovětského původu invaze takovým důkazem není.
Stejný rozdíl platí i dnes. Kritika autoritářství, represí nebo ruské války proti Ukrajině není automaticky nenávistí vůči všem Rusům. Ostatně mezi odpůrci současného kremelského režimu jsou sami ruští novináři, aktivisté, političtí vězni i lidé žijící v exilu. Zaměňovat kritiku státní moci za nepřátelství vůči etniku umožňuje vyhnout se věcné debatě: místo otázky, kdo invazi naplánoval a provedl, se začne diskutovat o údajné „rusofobii“ kritiků.
Kontext není náhradou za argumenty
Jakub Zieba je zastupitelem městského obvodu Plzeň 1 zvoleným za SPD, dlouhodobě žije v Rusku a prostřednictvím videí vytváří jeho pozitivní obraz. Server Voxpot v dubnu 2026 popsal jeho práci pro ruský státní mediální holding Rossija Segodňa. Tato informace sama o sobě samozřejmě nedokazuje nepravdivost každého Ziebova výroku. Je však relevantním kontextem k tomu, z jaké pozice o Rusku a jeho historické odpovědnosti hovoří.
Verdikt: Zavádějící rámování
Tvrzení, že připomínání odpovědnosti Sovětského svazu za okupaci „krmí nenávist vůči Rusům“, je zavádějící. Vytváří slaměného panáka: kritiku sovětského režimu vydává za kolektivní obviňování národa, přestože jde o dvě odlišné věci.
Invazi v roce 1968 připravilo a řídilo sovětské vedení v Moskvě. Účast dalších států Varšavské smlouvy ani mnohonárodnostní složení Sovětské armády tuto odpovědnost neruší. Přesně pojmenovat agresora není nenávist. Je to základní podmínka poctivého popisu dějin.
