V nedávném facebookovém příspěvku Jindřich Rajchl ostře kritizoval veřejné vystupování ministra Dvořáka i komentátora Romana Mácy v pořadu Máte slovo, přičemž zpochybnil realitu ruské anexe Krymu a připojení poloostrova k Ruské federaci. Jeho vyjádření se však hemží překroucenými fakty a nedoloženými tvrzeními. Níže přinášíme faktický rozbor jednotlivých bodů jeho argumentace.
- Anexe Krymu byla v rozporu s mezinárodním právem
Ruské obsazení Krymu v únoru a březnu 2014 porušilo Chartu OSN, Budapešťské memorandum z roku 1994 i dvoustranné dohody mezi Ruskem a Ukrajinou. Podle OSN čl. 2 odst. 4 je zakázáno použít sílu proti územní celistvosti jiného státu. Ruská armáda však obsadila krymské úřady, letiště i komunikace ještě před samotným “referendem”, čímž vytvořila faktickou vojenskou kontrolu nad oblastí.
- Referendum na Krymu nebylo svobodné ani legální
Referendum se konalo 16. března 2014, pouhé dva týdny po ruské invazi. Hlasování probíhalo bez přítomnosti mezinárodních organizací jako OBSE, a dle zprávy Rady OSN pro lidská práva (2014) „probíhalo v atmosféře nátlaku a cenzury“. Na hlasovacím lístku navíc chyběla možnost zachovat status quo, tedy setrvat jako součást Ukrajiny. Rada pro lidská práva Ruské federace dokonce sama uvedla, že účast se pohybovala jen kolem 30–50 % a podpora připojení k Rusku činila nanejvýš 60 %, tedy výrazně méně než oficiálních 97 %.
- Kdo byli “pozorovatelé”?
Rajchl tvrdí, že referendum bylo sledováno „nezávislými zahraničními pozorovateli“. Ve skutečnosti šlo o jednotlivce často napojené na proruské politické strany či krajně pravicová uskupení. Například Český rozhlas (17. 3. 2014) upozornil, že mezi „pozorovateli“ byli i zástupci DSSS a německé neonacistické NPD, nikoliv zástupci mezinárodních institucí. OBSE se od hlasování distancovala a účast jí byla Ruskem výslovně znemožněna.
- Mýtus o „zákazu ruštiny“
Jedním z hlavních narativů ospravedlňujících ruský zásah bylo tvrzení, že Ukrajina zakázala ruštinu. Ve skutečnosti šlo o snahu parlamentu (Rady) zrušit jazykový zákon z roku 2012, který umožňoval regionální status ruštině. Zákon však prezident Turčynov vetoval a nedošlo k jeho uplatnění. Ruština nebyla zakázána – byla a je běžně používaným jazykem v médiích, školách i veřejném životě.
- Srovnání s Kosovem je falešné
Rajchl přirovnává Krym ke Kosovu s tím, že i Kosovo bylo uznáno jen částí světa. Jenže Kosovo jednostranně vyhlásilo nezávislost po letech represí a ozbrojeného konfliktu, nikoliv po invazi cizí armády. Navíc nebylo připojeno k jinému státu (např. Albánii), zatímco Krym byl okamžitě začleněn do Ruské federace. Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) v roce 2010 prohlásil, že vyhlášení nezávislosti Kosova nebylo v rozporu s mezinárodním právem – o Krymu se nic takového říci nedá.
- Historie Krymu neospravedlňuje anexi
Rajchl i jiní zastánci ruské pozice často argumentují „darováním“ Krymu Ukrajině v roce 1954. Šlo ale o administrativní rozhodnutí v rámci SSSR, které nebylo v té době nijak kontroverzní. Po rozpadu SSSR Rusko v roce 1997 uznalo hranice Ukrajiny včetně Krymu. To potvrdilo i Budapešťské memorandum, které Rusko samo podepsalo.
- Ukrajinská obrana není válečné štvaní
Rajchl nazývá podporu Ukrajiny „válečným štváčstvím“. Ve skutečnosti jde o obranu mezinárodního pořádku založeného na pravidlech. Invaze Ruska vedla k desítkám tisíc mrtvých civilistů, miliónům uprchlíků a rozsáhlým válečným zločinům – například masakr v Buče dokumentovala Amnesty International, Human Rights Watch i OSN. Pomoc napadené zemi není agrese, ale obrana základních hodnot svobody a práva.
- Prostor pro věcnou debatu
Jindřich Rajchl má právo na své názory, ale pokud chce vystupovat jako „hlas pravdy“, měl by své výroky zakládat na ověřitelných faktech, nikoli na ruských propagandistických narativech. Opačný přístup vede jen k dalšímu rozdělování společnosti a oslabování důvěry v demokracii. Otázky kolem Ukrajiny, Krymu i role Západu jsou složité, ale jejich řešení si zaslouží víc než manipulativní zkratky a znevažování oponentů.