Případ útoku v Pardubicích ve mně otevřel velmi osobní vzpomínku. Dnes policie mluví o terorismu, soud poslal část obviněných do vazby a média popsala, že mezi podezřelými jsou i mladí lidé spojovaní s radikálně levicovým či propalestinským aktivismem. Současně platí, že motiv a širší pozadí útoku se stále vyšetřují a veřejnost zatím nemá důkaz, že by za činem stála nějaká cizí mocnost. Přesto právě tenhle případ připomíná něco, co jsem kdysi poznal zblízka: radikální prostředí bývá zranitelné vůči lidem, kteří do něj nepřicházejí kvůli ideálům, ale kvůli manipulaci, vlivu a destrukci.
Když jsem se před lety pohyboval kolem radikální levice a akcí typu Ne základnám, vnímal jsem vedle studentů a mladých lidí s autentickým přesvědčením i jiný proud. Byli tam lidé, pro které už nešlo o pacifismus, sociální citlivost ani občanský protest, ale o tvrdě proruské vidění světa. Na demonstracích se vedle sebe objevovaly levicové symboly, komunisté, komunistický svaz mládeže a postoje, které se nápadně potkávaly s geopolitickými zájmy Moskvy. Tehdy jsem to cítil spíš intuitivně a vadilo mi to. Dnes mi zpětně připadá, že jsem tehdy sledoval prostředí, do něhož se ideologický vliv Ruska dostával mnohem snáz, než jsme si byli ochotni připustit.
To není jen můj dojem. Zkušenost z Evropy ukazuje, že Moskva dlouhodobě udržovala a udržuje kontakty nejen s krajní pravicí, ale i s krajní levicí a různými protestními hnutími. Evropský parlament loni výslovně uvedl, že Rusko systematicky udržovalo kontakty s krajně pravicovými i krajně levicovými stranami a hnutími, aby získávalo podporu pro své zájmy v Evropě. Evropská rada pro zahraniční vztahy už dříve popsala, že mezi prokremelsky naladěné subjekty v Evropě nepatřily jen krajně pravicové síly, ale i část radikální levice. A už během studené války západní zpravodajské a historické materiály popisovaly, že Sovětský svaz se snažil ovlivňovat mírová a protestní hnutí v západní Evropě přes komunistické strany, frontové organizace a propagandistické linky.
Právě proto bych byl dnes velmi opatrný vůči naivní představě, že radikalismus je automaticky výrazem čistých ideálů. Někdy ano. Jenže právě prostředí, které je postavené na silných emocích, odmítání „systému“, morální naléhavosti a ochotě ospravedlnit „vyšší cíl“, je mimořádně vhodné pro infiltrační nebo vlivové působení. Ne každý radikální aktivista je cizí agent, to by byla hloupost. Ale dělat, že se v podobných kruzích nikdy nepohybují lidé sloužící cizím zájmům, by bylo stejně naivní. Historie Evropy ukazuje opak.
Dnes už navíc víme, že firma v Pardubicích nebyla žádným náhodným cílem. Podle veřejně dostupných informací vyráběla technologie pro Ukrajinu a chystala dodávky dronů určených k její obraně. V takové situaci je zcela namístě klást si otázku, komu mohlo zničení podobného podniku prospět. To není konspirační úvaha, ale legitimní součást uvažování o motivech. Definitivní odpověď musí dát až vyšetřování, ale možnost, že ve hře byly i zájmy nepřátelské Ukrajině, rozhodně nelze předem smést ze stolu.
Pardubice jsou v tomto směru varováním. Firma zasažená útokem podle veřejně dostupných informací v areálu nevyráběla nic pro Izrael, jak tvrdili lidé hlásící se k útoku, ale souvisí s dodávkami technologií pro Ukrajinu. Do vyšetřování se zapojila i BIS a Vojenské zpravodajství, což samo o sobě ukazuje závažnost celé věci. Ve veřejném prostoru se proto pracuje s více verzemi, od ideologicky motivovaného činu až po možné širší pozadí. Jenže právě v této chvíli je nutné držet disciplínu: nefantazírovat, ale ani nezavírat oči před tím, že cizí mocnosti dlouhodobě hledají v Evropě spojence na obou krajích politického spektra.
Pro mě osobně je na tom všem nejsilnější jedna věc. Když dnes ověřuji dezinformace a píšu o propagandě, nedělám to navzdory své minulosti, ale i kvůli ní. Viděl jsem zevnitř, jak snadno se z oprávněného hněvu stává slepota. Jak rychle se z idealismu může stát služba cizím narativům. A jak často lidé, kteří se tváří jako největší bojovníci proti manipulaci, sami jen šíří cizí propagandu v přitažlivém obalu revolty. I proto dnes považuji za důležité říkat nahlas, že lež není jiný názor a že extremistická scéna, ať už levicová nebo pravicová, je pro podobné zneužití mimořádně vděčným terénem.