Možná jste se s tím už také setkali. Vedete rozhovor o naprosto absurdním zpravodajství z ruské státní televize, ve kterém se realita převrací vzhůru nohama. Mluvíte o zjevných lžích, o překrucování historie nebo o přímém popírání důkazů. A pak vám někdo z vašich známých řekne: „Ale Západ má taky propagandu!“
Tato věta se na první pohled tváří jako nestranná, možná i moudrá. Ale její jádro je klamavé. Propaganda, jak ji známe z autoritářských režimů, totiž není totéž co komunikace demokratických vlád nebo západních médií. Rozdíl není jen v obsahu, ale především v povaze celého systému, který informace produkuje a šíří.
Ve skutečné propagandě nejde o názory, nýbrž o mechanismus, v němž stát ovládá média a zcela určuje, co je „pravda“. V autoritářských zemích bývá veřejný prostor pod přísným dohledem. Televize i tisk říkají to, co se hodí režimu, a pokud je potřeba, změní „oficiální“ verzi událostí klidně o 180 stupňů. Kritika není povolena, opozice je umlčována nebo kriminalizována, a běžnou strategií je zpochybňování všech důkazů tím, že jsou údajně podvržené, zmanipulované nebo „přinejmenším pochybné“.
Typickým rysem propagandy je to, že netouží po hledání pravdy. Místo toho vytváří tolik verzí příběhu, že se veřejnost přestane v realitě orientovat. Cílem není přesvědčit o jedné lži, ale rozbít důvěru ve všechno – ve fakta, svědectví i ve zdravý rozum.
Na Západě samozřejmě také existují pokusy o ovlivňování veřejného mínění. Demokratické státy používají v některých situacích tzv. strategickou komunikaci – například při krizích, vojenských operacích nebo ochraně obyvatel před nebezpečnými dezinformacemi. Rozdíl je ovšem zásadní. Ve svobodné společnosti nejsou média centralizovaná, novináři mohou psát kriticky a státní instituce jsou pod veřejnou kontrolou. Pokud dojde k omylu nebo selhání, může být odhaleno, pojmenováno a opraveno.
Strategická komunikace může například nezveřejnit citlivé informace kvůli bezpečnosti, ale to, co sdělí, musí být ověřitelné a v souladu s realitou. Pokud se v budoucnu objeví nové důkazy, informace se doplní nebo opraví. Zatímco propaganda mění příběh podle momentální politické potřeby, strategická komunikace se mění s novými fakty.
Rozdíl mezi těmito dvěma přístupy si můžeme ilustrovat na konkrétních případech. V roce 2014 došlo v České republice k výbuchům muničních skladů ve Vrběticích. Česká vláda o několik let později informovala veřejnost, že existuje důvodné podezření na zapojení agentů ruské vojenské rozvědky. Veřejnosti byly sdělovány ověřené informace, a to postupně, podle vývoje vyšetřování. Naproti tomu ruská státní média reagovala zcela jinak. Vydala hned několik verzí – od tvrzení, že šlo o smyšlenku, přes obvinění amerických tajných služeb až po spekulace, že za výbuchy mohla česká armáda nebo pojišťovací podvod. Cílem nebylo nabídnout věrohodné vysvětlení, ale rozmělnit pozornost a vyvolat chaos.
Ještě výmluvnějším příkladem je sestřelení civilního letadla MH17 nad východní Ukrajinou téhož roku. Západní vyšetřovatelé došli na základě důkazů k závěru, že letadlo bylo zasaženo raketou ruského systému Buk, odpálenou z území kontrolovaného proruskými separatisty. Ruská propaganda však nabídla během několika dní celou řadu jiných vysvětlení – že letadlo zasáhli Ukrajinci, že šlo o atentát na prezidenta Putina, že šlo o výbuch bomby, že raketa byla ukrajinská, že to celé nainscenoval Západ, nebo že se pravdu nikdy nedozvíme. Tento kaleidoskop verzí měl za cíl ne objasnit, co se skutečně stalo, ale vytvořit tolik nejasností, že nikdo už ničemu nevěří.
Zásadní rozdíl mezi propagandou a komunikací v demokracii spočívá v tom, co se stane, když vyslovíte nesouhlas. V České republice můžete kritizovat vládu, novináře i veřejnoprávní média. Můžete oponovat oficiální verzi událostí, pokud to činíte na základě faktů a v mezích zákona. Ve státech jako je Rusko, Bělorusko nebo Čína vás za podobnou kritiku může čekat vyhazov z práce, trestní stíhání nebo rovnou vězení. Svoboda názoru tam existuje jen do té míry, dokud nekoliduje s linií režimu.
Na závěr si můžeme pomoci jednoduchou formulí: Propaganda je z 95 % manipulace a z 5 % pravda – jen tolik, kolik je potřeba pro důvěryhodnost. Strategická komunikace je z 95 % pravda a zbytek tvoří mlčení nebo taktická zdrženlivost. Ale v demokracii se právě o těch 5 % může vést veřejná debata – a to je ten největší rozdíl.
Příště, až někdo pronese „Západ má taky propagandu“, položte mu otázku: Můžeme tu propagandu veřejně kritizovat – a co se stane, když se o to někdo pokusí v Moskvě?
Článek vznikl jako rozšířená a upravená verze příspěvku uživatele „Skeptická myš“ publikovaného na Facebooku.