“To je smrad na tý chodbě, co?” říká mi kolegyně při příchodu do práce. “Jak vytírali tím Savem.”“Jakým Savem? Já nic necej…” Telefon: “Blanko, jdi domů, jseš pozitivní.”
“Ale mně nic není.”
“To vím, že ti nic není, ale bohužel. Jdi domů.”
Chvíli bezradně stojím před budovou v ranní tmě s narychlo sbalenou taškou a nechápu. Co když jsem se přeslechla?
Když jím pak doma šunku, kterou už mám v lednici delší dobu, vybavuje se mi hláška z ruských stránek medicínského humoru, že průjem byl zahrnut do příznaků koronaviru proto, že lidé se ztrátou čichu snědí to, co by jinak vyhodili.
Letím do koupelny, odšroubuji lahev se Savem a strčím do ní nos. Nic. Absolutně nic. Jako by v lahvi byla voda.
Bojím se dát si skleničku vína, abych baciláka do odpoledního PCR testu nějak nepřizabila. Přeci jen, desetidenní dovolená je pro člověka se 150 hodinám přesčasů představa skutečně lákavá.
Kdyby mi někdo před více jak rokem, kdy jsme sledovali hemžení lidí ve skafandrech ve Wu-chanu jako realitu, která se nás Evropanů nikdy nedotkne, řekl, že budu tuto nemoc mít a potvrzující testování proběhne pár metrů od mého bydliště v tom největším zapadákově, v opuštěných kasárnách na opuštěné benzínce, kde v podmračeném dnu budu jen já a ten bílý kosmonaut, považovala bych to za nepovedené sci-fi.
Hodnej kluk, vydržel. Do mailu mi přichází  hezky graficky provedený certifikát o přítomnosti viru SARS-CoV-2 v mém biologickém materiálu – skoro na rámeček na zeď.
Ovšem není zas docela pravda, že mi nic není. Už několik dní mám rýmu, pokašlávám a pobolívá mě hlava. Ale normálně s tím funguji. Úplně stejnou rýmu, se kterou jsem chodila do práce, jsem měla na přelomu září a října, kdy se ještě u nás v důchoďáku netestovalo. Onu rýmu tenkrát, stejně jako teď, doprovází otok loketního kloubu. Teď je to lepší, a je to pro změnu druhý loket, ale začátkem října jsem měla pravý loket jak tenisák. Celý listopad a prosinec, kdy covid k nám do domova dorazil a s neúprosnou urputností se šířil od horních pater směrem dolů zanechávaje za sebou prázdné i pokoje, jsem si lámala hlavu, jak to, že se nenakazím. Patrně fungovala ona tříměsíční imunita, která mi teď vypršela.
Vždyť každý, kdo pracuje v domově pro seniory, ví, jak to je: s uživateli jsme v kontaktu v respirátoru a rukavicích. Testovat uživatele jdu už se štítem a ve skafandru, ale co je to platné, když ráno jsem tomu člověku podávala léky, pomáhala mu přejít od stolu k lůžku nebo předchozího večera mu měřila teplotu a držela mu umyvadlo, když zvracel? Ochráněni  jsou v tuto chvíli jenom zaměstnanci, kteří mají právě volno a přijdou na směnu s tím, že budou pracovat s pozitivním uživatelem. Na celou situaci jsme si už tak zvykli, že se bavíme stylem: jsi už po covidu nebo před covidem?
Volá mi paní z hygieny a ptá se, kde pracuji, na jaké pozici, s kým jsem se setkala, jestli jsem se nebavila s někým půl hodiny bez roušky a dává mi termín, do kdy budu v karanténě. Jo, holt mají nás pod kontrolou, pravá covid totalita 😃
“A to nemůžu ani občas jenom rychle vylítnout do přírody?” zjišťuji.
“Ne, nikam nevylítávejte. Odpočívejte. Kdy se vám to zase naskytne?”
“Za čtvrt roku?”
Nebýt testování, tak covid zase přechodím. Tím nechci toto onemocnění rozhodně zlehčovat. Naopak. Umírají, skutečně umírají, pokud tomu ještě někdo nevěříte. Mám ty příběhy před očima. Exitus osmý den od pozitivního testu, i taková je realita.
A celá svízelnost je právě v tom, že pro někoho je to rýma a pro někoho smrt. A společnost není schopná tak rozporuplnou informaci uchopit.


Blanka Morávková

wpseo_editor