Petra Rédová sdílela text s výrazným úvodním sdělením o „37 protinádorových mechanismech u 25 typů nádorů“. Pod těmito čísly si lze snadno představit zásadní pokrok v léčbě rakoviny. Samotný český text přitom opakovaně a správně upozorňuje, že účinnost u pacientů prokázána není, a zmiňuje také stažení jedné z citovaných studií. K posouzení celé zprávy je proto důležité odlišit skutečné poznatky od nadšené prezentace jejich významu.
Základem zprávy je přehled Nicolase Hulschera a spoluautorů, zveřejněný 19. října 2026 na Zenodo, kde je veden jako preprint. Autoři shrnují dřívější výzkum a rozdělují popsané účinky obou látek do 37 skupin mechanismů. Číslo 25 se týká typů nádorů zkoumaných v preklinických modelech. Počet zasažených buněčných procesů však neříká, zda lék bezpečně pomůže člověku. Rozhoduje mimo jiné dosažitelná koncentrace v nádoru a skutečný přínos pro pacienty. Autoři navíc podle vlastního shrnutí nenašli publikovanou preklinickou studii, která by přímo testovala společný účinek ivermektinu a mebendazolu. Předpokládané vzájemné zesílení jejich účinků tak zůstává hypotézou.
Z klinických výsledků příspěvek vyzdvihuje studii z roku 2022 se 40 pacienty s metastatickým kolorektálním karcinomem. Uváděná léčebná odpověď 65 procent oproti 10 procentům odpovídá výsledkům této práce. Je však nutné říci, co se skutečně testovalo: mebendazol přidaný k bevacizumabu a chemoterapii FOLFOX4. V každé skupině bylo jen 20 pacientů; odpověď nádoru byla zaznamenána u třinácti oproti dvěma. Studie ivermektin vůbec nezkoumala. Její výsledek si zaslouží další nezávislé ověření, ale nelze jej přenášet na ivermektin, kombinaci obou antiparazitik ani na jiné druhy rakoviny. Odpověď nádoru také není synonymem vyléčení.
Opatrnost podporuje systematický přehled publikovaný v květnu 2026 v British Journal of Clinical Pharmacology. Autoři hodnotili mebendazol u mozkových nádorů a zahrnuli 22 studií, z toho 17 preklinických a pět klinických či populačních. Popsali širokou laboratorní aktivitu, ale dosavadní klinické výsledky označili za omezené, nejednotné a neprůkazné. Jejich závěr je konkrétní: současné klinické důkazy neprokazují významnou účinnost u pacientů s mozkovými nádory.
Závažný problém se týká Hulscherovy dřívější studie 197 onkologických pacientů, publikované v časopise Anticancer Research. Šestiměsíční sledování dokončilo pouze 122 účastníků a výsledky vycházely z jejich vlastních hlášení. Studie neměla randomizovanou kontrolní skupinu, která by umožnila spolehlivě odlišit účinek zkoumaných látek od dalších vlivů. V říjnu 2026 byla oficiálně stažena. Oznámení redakce uvádí metodologické a analytické problémy podkopávající spolehlivost jejích hlavních závěrů.
Přesto nový Hulscherův přehled ve svém abstraktu opět uvádí údaj o 84,4 procenta „klinického přínosu“ z této stažené práce. Toto číslo zahrnovalo pacienty hlásící nepřítomnost známek nemoci, ústup nádoru i stabilizaci. Nelze je používat jako spolehlivý odhad pravděpodobnosti, že kombinace léků pacientovi pomůže. Stažení studie samozřejmě samo nevyvrací všechny laboratorní poznatky o obou látkách. Znamená však, že její výsledky nemohou sloužit jako věrohodný klinický důkaz. Sdílený český text na toto omezení správně upozorňuje.
Podstatný je také obchodní kontext. Autoři nového přehledu uvádějí vazbu na The Wellness Company, která kombinaci ivermektinu a mebendazolu prodává. Hulscherův propagační článek na její prodejní stránku přímo odkazuje. Jde o relevantní obchodní střet zájmů, který má čtenář při hodnocení nadšené interpretace výsledků znát. Kvalitu jednotlivých studií je nadále nutné posuzovat podle jejich metod a dat.
Americká společnost klinické onkologie ASCO varuje před používáním ivermektinu k léčbě rakoviny mimo klinické studie, včetně jeho přidávání ke standardní terapii. Zkoumání nových možností využití známých léčiv je legitimní součástí medicíny. Pro běžné onkologické použití ivermektinu nebo jeho kombinace s mebendazolem ale dosud chybějí přesvědčivé klinické důkazy. Verdikt: Výzkum protinádorových účinků je skutečný. Nový přehled však účinnost léčby rakoviny u lidí neprokazuje a počet popsaných mechanismů tento nedostatek nenahrazuje.
