Případ Ivana Smetany, někdejšího dvorního kameramana „hnutí Stačilo“ a autor projektu KTV Live, se v posledních týdnech stal ukázkovým příběhem toho, jak se hranice mezi aktivismem a novinařinou může záměrně rozmazávat. Smetana byl policií obviněn z vydírání poté, co podle vyšetřovatelů reagoval na ohňostroj u svého domu střelbou z plynové pistole a nutil přítomné aktivisty čekat na policii. To vše navíc natočil a prezentoval jako důkaz, že čelí systematické šikaně. Namísto věcného vysvětlení okolností se ale rozhodl uspořádat velkolepou tiskovou konferenci, která měla potvrdit jeho roli „novináře na pranýři“.
Na tuto tiskovou akci, financovanou z příspěvků jeho podporovatelů, dorazili kromě spřízněných „alternativních médií“ také různí aktivisté a influenceři. Už před vchodem do České tiskové kanceláře bylo patrné, že nepůjde o klasické setkání s novináři, ale o pečlivě připravenou show. Proti sobě se zde postavily dvě skupiny – Smetanovi stoupenci a jeho kritici. Zatímco jedni jej podporovali v roli oběti policejní zvůle, druzí jej obviňovali z agresivního chování a manipulace.
Samotný program konference pak působil spíše jako inscenované divadlo než seriózní snaha objasnit fakta. Na pódiu vedl Smetana s redaktorem Pavlem Cimbálem (Deník TO) připravené rozhovory, které měly vytvářet dojem nezávislé novinářské práce. Ve skutečnosti šlo o secvičené otázky a odpovědi, jejichž cílem bylo posílit obraz Smetany jako oběti spiknutí a současně proroka „politické změny“. Kritické dotazy nezávislých novinářů byly potlačovány, zatímco podporující publikum plnilo roli potleskového sboru.
Celá akce tím odhalila zásadní problém: Smetana a jemu podobní aktivisté se sice staví do pozice bojovníků za pravdu proti „mainstreamovým médiím“, ve skutečnosti ale sami vytvářejí informační bublinu, v níž se role novináře a aktivisty prolínají. Přitom právě nestrannost a odstup jsou základními kameny novinařiny. Pokud se někdo prezentuje jako novinář, ale současně se aktivně zapojuje do politických kampaní či dokonce skrývá v sídle politické strany, jde o jasný střet zájmů.
Smetanova „tiskovka“ tak nevypověděla mnoho o samotném incidentu se střelbou. Zato odhalila mechanismus, jakým část dezinformační scény buduje svůj vliv: vytvářením inscenovaných událostí, které mají potvrdit vlastní narativ o útlaku, cenzuře a boji proti „systému“. Podobné strategie nejsou nové – využívají je různé extremistické či konspirační skupiny po celém světě. V českém prostředí ale stále častěji pronikají do veřejného prostoru a ohrožují důvěru v tradiční média.
Příběh Ivana Smetany tak není jen kuriózní epizodou s plynovkou a teatrální tiskovou konferencí. Je především varováním před tím, jak snadno mohou dezinformační aktivisté manipulovat s rolí novináře a využívat ji k vlastní propagandě. Zda jejich strategie budou mít dlouhodobý vliv, ukáže čas. Jasné je ale už nyní, že čím více budou podobní aktéři vydáváni za novináře, tím více bude rozmělněna hranice mezi seriózní žurnalistikou a propagandistickým aktivismem.