Europoslanec Ivan David označil současnou Ukrajinu za „nacistický totalitní stát“. Svůj závěr opírá především o ukrajinské pomníky a pocty věnované představitelům Organizace ukrajinských nacionalistů a Ukrajinské povstalecké armády. Část jeho kritiky má reálný základ: ukrajinská politika historické paměti skutečně vyzdvihuje některé kontroverzní nacionalisty, jejichž organizace spolupracovaly s nacistickým Německem a podílely se na násilí proti Polákům, Židům a dalším skupinám. Z toho však nevyplývá, že je současný ukrajinský stát nacistický.
Problematická je především ukrajinská heroizace Stepana Bandery, Romana Šuchevyče a některých dalších představitelů OUN a UPA. Jejich jména nesou ulice, stojí jim pomníky a ukrajinské instituce někdy zdůrazňují jejich boj za nezávislost, zatímco spolupráci s nacisty, antisemitismus a odpovědnost za etnické násilí upozadňují. Oprávněnou kritiku v Polsku a Izraeli vyvolalo také slavnostní pohřbení ostatků Andrije Melnyka, vůdce jedné z frakcí OUN. David však historické organizace směšuje a Melnykovi přímo připisuje masakry páchané především strukturami spojenými s konkurenční banderovskou frakcí.
Zavádějící je také tvrzení, že Ukrajina zakázala veškerou politickou opozici a všechna opoziční média. Po začátku ruské invaze byly skutečně zakázány některé strany považované za proruské nebo napojené na agresorský stát. Některé televizní stanice byly uzavřeny a sjednocení části vysílání do státem podporovaného informačního maratonu vyvolalo oprávněnou kritiku evropských institucí. Na Ukrajině však nadále působí opoziční parlamentní strany, nezávislá média i investigativní redakce, které vládu a prezidenta veřejně kritizují. Davidovo tvrzení, že režim své politické odpůrce systematicky vraždí, navíc není doprovázeno žádnými konkrétními důkazy.
Nepravdivé je rovněž tvrzení o úplném zákazu ruštiny. Ukrajinské zákony výrazně posílily používání ukrajinštiny ve státní správě, školství, médiích a veřejných službách a některé jejich části byly kritizovány kvůli nedostatečné ochraně jazykových menšin. Ruština ale nebyla zakázána v soukromém životě, osobních rozhovorech ani při náboženských obřadech. Stejně tak nebyla prokázána údajná genocida ruskojazyčných obyvatel Donbasu. Konflikt v letech 2014 až 2021 si vyžádal tisíce obětí a obě strany se dopouštěly porušování lidských práv, mezinárodní organizace však nezjistily plánované vyvražďování lidí kvůli jejich jazyku nebo ruské národnosti.
David navíc ruskou invazi líčí jako pochopitelnou „protiakci“, k níž měla Moskvu vyprovokovat ukrajinská jazyková politika a údajné vraždění obyvatel Donbasu. Tím přebírá jeden z hlavních narativů ruské propagandy. Rusko přitom v roce 2014 obsadilo Krym, vojensky podpořilo separatisty na východě Ukrajiny a v únoru 2022 zahájilo rozsáhlou invazi. Spory o jazyková práva, historickou paměť ani jednání ukrajinských nacionalistů nemohou být ospravedlněním pro útok na sousední stát.
Současná Ukrajina má vážné problémy s korupcí, právním státem, válečným omezením politické soutěže i centralizací moci. Ukrajinská společnost by také měla otevřeněji přistupovat ke zločinům OUN a UPA a přestat některé nacionalistické představitele nekriticky oslavovat. Označení celé země za nacistický stát je však fakticky neudržitelné. Ukrajina před invazí organizovala svobodné volby, docházelo v ní k pokojnému střídání vlády a krajně pravicové strany získávaly jen minimální podporu. Ivan David tak využívá skutečný problém ukrajinské historické politiky k vytvoření mnohem širšího a nepravdivého obrazu, který současně slouží k ospravedlňování ruské agrese.
