Informační bublina v online prostředí vzniká nenápadně. Člověk má pocit, že má přehled, že „ví, jak se věci mají“, a že většina lidí smýšlí stejně jako on. Vidí příspěvky, komentáře a názory, které ho v tom utvrzují. Problém je v tom, že tento pocit často nevychází z reality, ale z úzkého výběru informací, který mu neustále zobrazuje algoritmus sociální sítě. To, co se jeví jako obecná pravda, je ve skutečnosti jen odraz malé uzavřené skupiny.
Tento efekt může prohlubovat pocit, že člověk má ve svém názoru pravdu. Algoritmus ho v tom udržuje, protože sociální síť chce, aby na ní uživatel zůstal co nejdéle. Proto mu nabízí hlavně obsah, který odpovídá jeho názorům, nebo příspěvky přátel, kteří reagují na podobná témata. To, co se šíří a získává dosah, tak člověk často vidí jen tehdy, když to odpovídá jeho vlastním preferencím nebo chování jeho okolí.
Jak se člověk ocitne v informační bublině
Informační bublina obvykle nezačíná tím, že by někdo vědomě odmítal jiné názory. Začíná zcela běžně. Systém si začne pamatovat, co se uživateli líbí, koho sleduje a s čím souhlasí. Algoritmy sociálních sítí tyto volby vyhodnocují a začnou mu zobrazovat podobný obsah. Příspěvků, které potvrzují jeho pohled, přibývá, zatímco ty, které by ho mohly zpochybnit, postupně mizí.
Výsledek je jednoduchý: člověk má pocit, že „všichni kolem“ vidí svět stejně. Pokud se objeví jiný názor, působí rušivě, agresivně nebo nepochopitelně. Ne proto, že by byl nutně nepravdivý, ale proto, že se s ním dlouho nesetkal. Algoritmus přitom nehodnotí pravdivost obsahu. Sleduje hlavně téma a míru zapojení uživatelů – tedy to, zda příspěvek vyvolává komentáře, reakce a sdílení.
Jak funguje šíření obsahu v praxi
Z pohledu uživatelů jde například o politickou debatu, ve které se lidé hádají a zastávají různé názory. Diskuse je živá, emotivní a útočná. Příspěvek se občas zobrazí i někomu novému, pokud vznikne nové propojení nebo se objeví shodné klíčové slovo.
Z pohledu algoritmů jde především o „živé téma“, které lidi mobilizuje a udržuje jejich pozornost. Uživatelé reagují, síť sbírá další data a přivádí do diskuse další lidi, kteří mají podobné zájmy, názory nebo vazby na diskutující. To je pro platformu výhodné, protože tak uživatelé tráví více času na síti a zobrazí se jim více reklam.
Proč vzniká pocit, že „všichni se mnou souhlasí“
Typickým příkladem je běžné téma, které se v bublině opakuje. Někdo například vidí na Facebooku mnoho příspěvků kritizujících samoobslužné pokladny. Komentáře jsou rozzlobené, lidé si přitakávají a sdílejí podobné zkušenosti. Vzniká dojem, že jde o názor většiny společnosti.
Algoritmy přitom způsobí, že profil člověka s tímto postojem se překrývá s profily lidí, kteří mají podobné politické názory, nedůvěřují institucím nebo věří různým konspiračním teoriím. Vzniká tak prostředí, kde se podobné názory neustále potvrzují a posilují.
Když pak takový člověk přijde do reálného světa, může být přesvědčen, že jeho názor sdílí většina. Pokud se setká s odlišným postojem, vnímá ho jako výjimku nebo provokaci. Někteří lidé pak odmítají připustit, že mimo jejich bublinu existují jiné, stejně početné skupiny s odlišnými názory.
Výzkumy dlouhodobě ukazují, že tento efekt není jen pocitový. Řada studií popisuje takzvané echo chambers, tedy prostředí, kde jsou lidé vystaveni především názorům, které potvrzují jejich přesvědčení, a méně se setkávají s opačnými pohledy. Algoritmy sociálních sítí přitom vybírají obsah podle chování uživatelů a metrik zapojení, což může omezovat informační rozmanitost a posilovat jednostranné vidění světa.
Typickým příkladem je každodenní téma, které se v bublině opakuje. Člověk například vidí desítky příspěvků kritizujících nějaké opatření nebo technologii. Komentáře jsou rozzlobené, lidé si přitakávají a sdílejí podobné zkušenosti. Vzniká dojem, že jde o názor většiny společnosti. Ve skutečnosti jde často jen o omezenou skupinu lidí se stejnými postoji, které algoritmus spojuje dohromady.
Informační bubliny navíc ovlivňují i nálady ve společnosti. Pokud člověk denně vidí rozzlobený obsah, kritiku nebo výsměch, může získat pocit, že hněv je normální stav. Sociální sítě totiž často upřednostňují obsah, který vyvolává silné emoce a reakce, protože tak udrží uživatele déle online. Výzkumy přitom ukazují, že polarizující nebo emocionální obsah se šíří rychleji než neutrální sdělení.
Hněv, politika a iluze podpory
Informační bubliny výrazně ovlivňují i nálady ve společnosti. Pokud člověk denně vidí rozzlobený obsah, kritiku nebo urážky, může získat pocit, že hněv je normální stav. Algoritmus mu totiž ukazuje to, na co reaguje, a právě hněv patří mezi nejsilnější emoce.
Sociální sítě proto často zobrazují obsah, který vyvolává reakce. Klidné, neutrální nebo pozitivní příspěvky, které nevyvolají diskusi, mají menší dosah. Pokud uživatel reaguje především na konfliktní obsah, bude ho dostávat stále více. Tím se bublina uzavírá.
V politice je tento efekt ještě silnější. Menší strany nebo veřejné osobnosti mohou mít pocit, že mají velkou podporu, protože vidí množství souhlasných komentářů a lajků od své komunity. Ve skutečnosti však nevidí tichou většinu, která je nesleduje nebo má jiný názor. Informační bublina tak vytváří iluzi větší podpory, než jaká ve skutečnosti existuje.
Proč je informační bublina vážný problém
Největší riziko informační bubliny nespočívá v tom, že člověk má nějaký názor. Problém nastává, když přestane vnímat realitu jako pestrou a složitou. Svět se mu zjednoduší na „my a oni“, „pravda (ta moje) a lež (všech ostatních)“, „rozumní a hloupí“. To vede k nepochopení, konfliktům a neschopnosti vést normální diskusi.
Proto mohou v takových prostředích získávat podporu i nesmyslné teorie, pseudovědecké výzkumy nebo absurdní tvrzení. Síla informační bubliny spočívá v její kolektivní hlasitosti. Velké množství lajků a souhlasných komentářů může přesvědčit i ty, kteří si původně nebyli jistí, čemu věřit.
Informační bublina oslabuje schopnost pochybovat, učit se a měnit názor. Člověk má pocit jistoty, ale ta stojí na velmi úzkém základu. Když se pak setká s odlišnou realitou, reaguje často hněvem, výsměchem nebo odmítáním.
Ve výsledku informační bubliny nerozdělují jen společnost, ale i jednotlivce od reality. Nejde o to mít „správný“ názor, ale uvědomit si, že existuje více pohledů než jen ten, který nám algoritmus sociální sítě neustále potvrzuje.