Senátor Zdeněk Hraba tvrdí, že si svět všímá českého odmítnutí Istanbulské úmluvy. Ukazuje však dva ideologicky spřízněné weby. Jeden z textů je navíc převzatý přímo od polského Ordo Iuris.
„Česko ukázalo, že se umí postavit ideologickému tlaku. A svět si toho všímá,“ napsal senátor Zdeněk Hraba na sociálních sítích. Odvolává se přitom na dva zahraniční články, které podle něj dávají Českou republiku za příklad země, jež nepodlehla aktivistům ani „módním ideologickým trendům“.
Zahraniční články skutečně vyšly. Problém je ale v tom, jaký dojem Hraba svým příspěvkem vytváří. Nejde o zájem významných zahraničních médií ani o nezávislé hodnocení českého rozhodnutí. Oba texty pocházejí z úzce vymezeného konzervativního a náboženského mediálního prostředí, které proti Istanbulské úmluvě dlouhodobě vystupuje.
Jeden blog, druhý text převzatý od aktivistů
Prvním zdrojem je francouzský Le Salon Beige. Web se sám prezentuje jako katolický blog, francouzský Conspiracy Watch jej však popisuje jako krajně pravicový a ultrakonzervativní server, který opakovaně přebíral konspirační obsah. Ani jeho článek o Česku není výsledkem vlastní zahraniční reportáže. Odkazuje na web Union of Orthodox Journalists, který zase vychází z českého zpravodajství a přebírá argumentaci odpůrců úmluvy.
Ještě názornější je druhý Hrabův zdroj – kanadský server LifeSiteNews. Ten je známý především svým odporem k interrupcím, právům LGBT lidí a očkování proti covidu-19. V roce 2021 byl odstraněn z YouTube a Facebooku kvůli opakovanému šíření zdravotnických dezinformací.
Především však článek o Česku LifeSiteNews vůbec nevytvořil. Jako autor je uvedena polská ultrakonzervativní organizace Ordo Iuris a na konci článku je výslovně napsáno, že byl s jejím svolením převzat. Dokonce i titulek LifeSiteNews je nepřesný, když Istanbulskou úmluvu označuje za „úmluvu EU“. Ve skutečnosti jde o dokument Rady Evropy, což je od Evropské unie odlišná mezinárodní organizace.
Pochvala se vrací ke svému původci
Ordo Iuris je přitom jedním z hlavních evropských aktérů kampaně proti Istanbulské úmluvě. Organizace vytvořila vlastní text o českém rozhodnutí a dlouhodobě prosazuje alternativní „Úmluvu o právech rodiny“, která definuje manželství výhradně jako svazek muže a ženy a ochranu života od početí.
Ordo Iuris se rovněž chlubilo svým vlivem na hlasování českého Senátu. Studie politoložek Lenky Buštíkové a Petry Guasti skutečně popsala koordinovanou nátlakovou kampaň a podobnost argumentů, které dostávali čeští senátoři, s argumentací zaznívající následně v Senátu. Autorky ale zároveň upozornily, že Ordo Iuris svůj skutečný podíl na výsledku pravděpodobně přeceňovalo. Rozhodující byly také vnitřní rozpory v českých politických stranách. Studie vyšla v Journal of Illiberalism Studies.
Vzniká tak poměrně uzavřený kruh. Aktivistická organizace bojující proti úmluvě připraví text, ideologicky spřízněný web jej převezme a český senátor následně toto převzetí prezentuje jako důkaz, že si českého postoje všímá svět. To není přímo nepravda – v zahraničí se o rozhodnutí skutečně psalo. Jde však o značně nafouknutý „mezinárodní ohlas“.
Co Istanbulská úmluva skutečně obsahuje
Hraba zároveň tvrdí, že Istanbulská úmluva „nikomu nepřináší větší ochranu před násilím“, zavádí do právního řádu ideologické pojetí genderu, rozvolňuje migrační pravidla a otevírá „bezmezné financování účelových organizací“.
Takové shrnutí je zavádějící. Podle Rady Evropy úmluva biologické pohlaví nenahrazuje. Pojmem gender označuje společensky vytvořené role a stereotypy, které mohou přispívat k nerovnému postavení žen a tolerování některých forem násilí.
Dokument stanovuje konkrétní standardy prevence, ochrany obětí, vyšetřování násilí a stíhání pachatelů. Požaduje například dostupnost azylových domů, krizových linek, specializovaných služeb, posuzování rizika dalšího násilí nebo zohlednění domácího násilí při rozhodování o dětech. Český právní řád již řadu těchto požadavků splňuje, úmluva by ale přidala mezinárodní závazek, kontrolní mechanismus a tlak na jejich praktické dodržování.
Ani tvrzení o „rozvolnění migračních pravidel“ nevystihuje obsah dokumentu. Úmluva umožňuje dát samostatné pobytové oprávnění migrantce, jejíž dosavadní pobyt závisel na násilném manželovi. Ukládá také, aby bylo při azylovém řízení zohledněno genderově podmíněné pronásledování. Nejde o všeobecné usnadnění migrace.
Podobně úmluva nenařizuje bezmezné financování libovolných aktivistických organizací. Požaduje přiměřené finanční a personální prostředky na opatření proti násilí, včetně podpory neziskových organizací provozujících azylové domy, poradny, krizové linky a další služby pro oběti.
Kritika úmluvy je legitimní, měla by však vycházet z jejího textu
Istanbulská úmluva není politicky neutrální technický předpis. Výslovně pracuje s genderovým pohledem, požaduje odstraňování škodlivých stereotypů, počítá s financováním specializovaných služeb a zavádí mezinárodní dohled skupiny GREVIO. Je proto legitimní diskutovat o rozsahu těchto závazků, nákladech i o tom, které části již Česká republika plní bez ratifikace.
Stejně legitimní je upozorňovat, že samotná ratifikace žádné násilí automaticky nezastaví. Rozhodující zůstává kvalita policie, soudů, sociálních služeb a skutečná dostupnost pomoci. Z těchto věcných otázek však nelze odvodit, že úmluva nikomu žádnou ochranu nepřináší nebo že otevírá neomezené financování aktivistů.
Verdikt: Senátor Hraba právem uvádí, že se o českém odmítnutí Istanbulské úmluvy psalo také v zahraničí. Dva ideologicky spřízněné weby, z nichž jeden přímo převzal text organizace zapojené do kampaně proti úmluvě, ale nepředstavují široké uznání „ve světě“. Hrabova prezentace zahraničního ohlasu i samotného obsahu úmluvy je proto výrazně zavádějící.
