Hoaxy o Istanbulské úmluvě v regionálním tisku


Ačkoliv to vypadá, že vláda České republiky se ratifikace tzv. Istanbulské úmluvy moc nemá, v regionálních tiskovinách se stále objevují placené dezinformace. Například v tiskovině Váš region Olomoucko.

Žádné z ustanovení Úmluvy proti násilí na ženách nelze vykládat tak, že by usilovalo o podněcování nenávisti mezi ženami a muži. Ve své preambuli Úmluva proti násilí na ženách hovoří o historicky nerovném postavení žen a mužů, což je potvrzením dějinného faktu a odkazem na jednu z příčin tohoto násilí. Nikoli snahou o to štvát ženy proti mužům a naopak. Článek 12 úmluvy zavazuje státy ke snaze vymýtit vzorce chování a stereotypy založené na podřízeném postavení žen: „Smluvní strany přijmou nezbytná opatření k prosazování změn sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů za účelem vymýcení předsudků, obyčejů, tradic a veškerých dalších zvyklostí, které jsou založené na myšlence méněcennosti žen nebo stereotypním pojímání rolí žen a mužů.“ Důvodová zpráva k tomuto článku uvádí, že jeho cílem je změnit vzorce chování lidí, které přispívají k zachování násilí na ženách. Jedná se zároveň o obecný požadavek, tento článek nenabízí žádné detaily ohledně návrhu specifických opatření, jejich volba zůstává na volbě státu. Převážnou většinu obětí domácího a genderově podmíněného násilí tvoří ženy. Úmluva proti násilí na ženách se tak primárně vztahuje na ochranu žen před násilím. Nicméně hned čl. 2 této úmluvy vybízí smluvní strany k aplikaci stanovených zásad na všechny oběti domácího násilí, tedy i na muže a děti.

Ve vztahu k sociálně-právní ochraně dětí Úmluva proti násilí současný standard v ČR nijak nemění. Již v nyní má v tomto ohledu kompetence orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Odebírání dětí z rodin kvůli používání slov „máma“ či „táta“ je holý nesmysl. Nesmyslem je rovněž požadavek po vytváření nových služeb za účelem sociálně-právní ochrany dětí. V rodinách, kde dochází k domácímu násilí, má kompetenci zasahovat OSPOD už nyní (podle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí). Možnost odebrat dítě z péče rodičů či dalších o ně pečujících osob lze pouze „ve výjimečných případech“ (§ 504 věta druhá zákona č. 292/2013 Sb., zákon o zvláštních řízeních soudních), děje se tak vždy rozhodnutím soudu a to v případech, kdy není o dítě řádně pečováno či je ohrožen jeho život, normální vývoj nebo jiný důležitý zájem.

V reakci na tyto mýty vydal Úřad vlády brožuru určenou širší veřejnosti i tento přehledný leták.

 

 
Jan Cemper