Na sociálních sítích se v posledních dnech šíří text, který varuje, že novela zákona o státním občanství a zavedení korespondenční volby umožní milionům Čechů žijících v zahraničí volit a navždy udrží současnou vládu u moci. Podle autorů řetězového e-mailu by tito lidé, zejména z USA, mohli masově zneužívat český systém zdravotní péče. Tvrzení je doplněno dramatickými čísly o počtech krajanů v různých zemích a sugestivními pasážemi o „armádě voličů“, která rozhodne o výsledku voleb.
Text například uvádí: „Každý krajan, i ten, který se vůbec v ČR, v ČSFR, v ČSSR, ani v ČSR nenarodil, bude moci získat české občanství, pokud v prohlášení uvede, že jeho rodič, prarodič, nebo pra-prarodič měl občanství v minulosti. (…) Poštovní volba tak má z těchto krajanů udělat armádu voličů Pětikoalice… což osloví především těch 1,4 milionu českých krajanů v USA.“ V textu se objevují také konkrétní odhady pro další státy, jako je 95 tisíc v Kanadě, 31 tisíc v Austrálii nebo 90 tisíc ve Velké Británii.
Podle Ministerstva zahraničních věcí ČR však v zahraničí žije přibližně 600 tisíc českých občanů, nikoli několik milionů, jak tvrdí hoax. Uvedená čísla v řetězovém e-mailu totiž míchají dohromady osoby českého původu a skutečné české občany. Například v USA žije přibližně 1,3 milionu lidí českého původu, ale jen malá část z nich má české občanství a volební právo. Započítávání všech osob, které mají v rodokmenu českého předka, do počtu potenciálních voličů je tedy zavádějící.
Zásadní nesoulad mezi hoaxem a realitou se ukazuje i v zájmu o korespondenční volbu. Jak informoval server Novinky, k 2. srpnu 2025 se do seznamu voličů pro korespondenční hlasování nechalo zapsat jen 17 622 lidí. To je přibližně tři procenta všech českých občanů žijících v zahraničí. Představa, že by se korespondenční volby účastnily statisíce nebo dokonce miliony krajanů, je proto zcela mimo realitu.
Další zavádějící část hoaxu se týká možnosti získat české občanství. I potomci českých občanů, kteří sami nikdy v České republice nežili, mohou v některých případech o občanství požádat, ale proces není automatický. Je nutné doložit příslušné dokumenty, často se vyžaduje čestné prohlášení a vše podléhá správnímu řízení. Získání občanství tedy rozhodně neprobíhá tak, že by kdokoli mohl jen prohlásit, že měl českého prapradědečka, a bez dalšího dostal pas.
Text rovněž dramatizuje situaci v americkém zdravotnictví, když tvrdí, že je běžné brát si druhou hypotéku na léčení. Přestože zdravotní péče v USA je v mnoha případech drahá, tvrzení o „běžné praxi“ druhé hypotéky je přehnané a neodpovídá statistickým datům. Tuto pasáž je nutné vnímat spíše jako emotivní nadsázku než faktické konstatování.
Ve výsledku se jedná o klasický řetězový hoax, který kombinuje polopravdy, vytržené údaje a nepodložené spekulace. Nadsazená čísla o počtech krajanů, mylné představy o získávání občanství a nepravdivé závěry o volebním vlivu mají vyvolat strach a odpor k zavedení korespondenční volby. Skutečnost je však mnohem prozaičtější – českých občanů žijících v zahraničí je řádově méně, zájem o korespondenční hlasování je zatím velmi nízký a žádná „armáda voličů“ připravená ovládnout české volby neexistuje.