Na českých sociálních sítích se v posledních týdnech šíří příspěvky, které tvrdí, že Česko, Ukrajina, Polsko či Německo „hlasovaly proti boji s nacismem“. Autoři obvykle odkazují na listopadové hlasování ve Třetím výboru Valného shromáždění Organizace spojených národů, kde byla přijata rezoluce „o boji proti glorifikaci nacismu“. Tyto příspěvky ale zásadně vynechávají kontext a vytvářejí falešný dojem, že státy hlasující proti rezoluci nacismus tolerují či dokonce podporují.
Rezoluci dlouhodobě prosazuje Rusko spolu s několika autoritářskými spojenci a v listopadu 2025 byla skutečně schválena většinou hlasů. Proti se postavila většina států EU, USA, Kanada, Japonsko či Ukrajina. Samotné hlasování však nelze vykládat izolovaně. Západní státy opakovaně zdůraznily, že problémem není odsouzení nacismu jako takového, ale způsob, jakým je rezoluce formulována a politicky využívána.
Jak zaznělo přímo v debatě OSN, Rusko rezoluci systematicky instrumentalizuje jako nástroj propagandy a dezinformací. Termíny jako „boj proti neonacismu“ či „denacifikace“ Moskva používá k ospravedlňování své vojenské agrese proti Ukrajině a k nálepkování politických oponentů. Právě proto státy EU a jejich partneři upozorňují, že text rezoluce je vágní, umožňuje zneužití proti svobodě projevu a historickému výzkumu a neslouží skutečnému boji s extremismem.
Důležitým faktem, který se v zavádějících příspěvcích neobjevuje, je i to, že všechny země hlasující proti ruské rezoluci mají ve svém právním řádu zákaz propagace nacismu a trestají popírání holokaustu. Odsouzení nacistického režimu, zločinů SS i verdiktů norimberských procesů je v těchto státech dlouhodobě jednoznačné. Argument, že by se hlasováním v OSN „postavily na stranu nacismu“, je proto zjevně nepravdivý.
Na tuto manipulaci upozornila i mezinárodní fact-checkingová komunita včetně Agence France-Presse, která podobná tvrzení ověřovala v několika evropských jazycích. Závěr je shodný: prezentovat listopadové hlasování jako důkaz podpory nacismu je zavádějící a slouží spíše k šíření ruských narativů než k obraně historické paměti. V českém prostředí tak nejde o „alternativní pohled“, ale o zkreslení reality, které je potřeba uvádět na pravou míru.