V souvislosti s ruskou genocidní válkou proti Ukrajině se uvádějí různá srovnání mezi Hitlerem a Putinem. Například lži o genocidě Rusů na Ukrajině velmi připomínají hledání záminky nacistického Německa k rozpoutání 2. světové války. Masakr v Buče zase připomíná zvěrstva, kterých se nacistické ozbrojené složky dopouštěly při ústupu z okupovaných území. Požadavky na uznání Krymu a doněckého a luhanského regionu jako ruského území připomínají požadavky nacistů na území Sudet.
Aby si kdokoli mohl udělat sám představu o analogiích mezi nacionálním socialismem a ruským velmocenským imperialismem, nabízíme přetisk projevu, který Adolf Hitler přednesl 2. dubna 1939 ve Wilhelmshavenu (v češtině vyšlo v deníku Večerní České slovo v pondělí 3. dubna 1939). Zásadní pasáže jsme zvýraznili tučným písmem.
Projev Vůdce a říšského kancléře.
ŘÍŠE CHRÁNÍ MÍR.
Historický projev Vůdce Adolfa Hitlera ve Wilhelmshavenu. Říše dá a ochrání střední Evropě to nejpotřebnější: mír.
V sobotu prožíval válečný přístav Wilhelmshaven a s ním celá Říše velký svátek. Přijel sem Vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler, aby se zúčastnil spuštění bitevní lodi „G“ na vodu. Projev Vůdce a říšského kancléře, důkaz rozmachu říšské námořní moci, povýšení vrchního velitele říšského loďstva generál-admirála dr. Ericha Raedera na prvního velkoadmirála Říše, naplňovaly den slávou a významností. Vůdce Adolf Hitler pronesl v sobotu na velkém hromadném projevu před radnicí ve Wilhelmshavenu tuto řeč:
„Němci! Soukmenovci a soukmenovkyně! Chce-li kdo změřit úpadek a vzestup Říše, musí se podívat na rozvoj města jako Wilhelmshaven. Ještě před krátkou dobou bylo to pouze velké místo téměř bez existenčního oprávnění, bez vyhlídky na budoucnost — dnes jest opět naplněno dunivou práci a tvůrčí činností. Jest dobré, vzpomeneme-li si opět na tuto minulost. Když toto město prožívalo svůj první vzestup, dálo se to současně se vzrůstem sily Německé říše po jejích bojích o sjednocení. Toto Německo bylo státem míru. V téže době, kdy tak zvané mírumilovné, ctnostné národy vedly velký počet válek, znalo Německo pouze jediný cíl: Zachovat mír, v míru pracovat, povznést blahobyt svého obyvatelstva a tím přispět lidské kultuře a mravnosti. Toto Německo snažilo se v době míru s nekonečnou pílí, s genialitou a vytrvalostí vytvořit si svůj život uvnitř a navenek si zajistit účastí na mírumilovné soutěži národů místo na slunci, které mu náleží. Přes to, že toto Německo bylo po desetiletí nejbezpečnějším ručitelem míru a věnovalo se pouze svému mírumilovnému zaměstnání, nemohlo zabránit jiným národům a zvláště jejich státníkům, aby nesledovali tento vzestup se závistí a nenávistí a konečně dali na něj odpověď válkou. Víme dnes z aktů dějin, jak tehdejší obkličovací politika byla Anglií plánovitě provozována. Víme z četných konstatování a publikací, že v té zemi byl zastáván názor, že je třeba Německo vojensky srazit, neboť prý jeho zničení zabezpečí každému britskému občanu vyšší rozměr životních statků (bouřlivé volání „Fuj!“).
Dále Vůdce a říšský kancléř pravil:
Zajisté Německo se tehdy dopustilo chyb. Jeho největší chybou bylo, že se dívalo na to obkličování a včas se proti němu nebránilo. (Bouřlivý potlesk, jako znamení souhlasu davu.) Jedinou vinou, která může býti tehdejšímu režimu vytýkána, jest, že plně věděl o ohavném plánu přepadení Říše a přece neměl tolik rozhodnosti, aby toto přepadení včas odrazil, nýbrž nechal dozrát toto obkličování až k vypuknutí katastrofy.
Důsledkem byla světová válka.
V této válce německý lid potom — ačkoliv rozhodně nebyl nejlépe vyzbrojen — bojoval hrdinsky. Žádný jiný národ nemůže si činit nárok na slávu, že porazil Německo, nejméně národ, jehož státníci dnes pronášejí největší slova! (Opět propukají davy v bouřlivý souhlas.) Neporaženo a nepřemoženo zachovalo se Německo tehdy na souši, na moři a ve vzduchu. A přece jsme prohráli válku. Známe moc, která tehdy zvítězila nad Německem. Byla to moc lži, jed propagandy, která se nezalekla žádného zkrucování a žádné nepravdy a proti níž bylo Německo úplně bezbranné, protože nebylo připraveno.
Když bylo vyhlášeno 14 Wilsonových bodů, viděli mnozí němečtí soukmenovci, především však tehdejší „vedoucí“ mužové v těchto 14 bodech nejen možnost pro zakončení světové války, nýbrž také ke konečnému usmíření všech národů této země. Měl to být mír usmířením a dorozuměním, mír, jenž neměl znáti vítězů ani poražených, mír bez odškodnění a mír se stejnými právy pro všechny, mír rovného rozdělení koloniálních území a rovných zřetelů ke koloniálním přáním. Mír, jenž měl nalézti své poslední korunování ve společnosti všech svobodných národů. Měl jako ručitel rovného práva ukázat, že zbrojení, které dříve — jak se tvrdilo — tak nesmírné zatěžovalo národy, je zbytečné. Tedy odzbrojení, a to odzbrojení všech národů.
Německo mělo předcházet dobrým příkladem a mělo se zavázat, že provede své odzbrojení.
Avšak také období tak zvané tajné diplomacie mělo být zakončeno. Všechny problémy měly být projednávány a vyjednávány otevřeně a svobodně. Především však mělo být sebeurčení národů konečně stabilisováno a povýšeno na činitele nejdůležitějšího.
Německo věřilo těmto ujišťováním. V důvěře v tato prohlášení složilo své zbraně. A pak započalo porušování slova, jakého ještě nikdy neviděly světové dějiny.
(Bouřlivé „Fuj“ se ozývá na širokém náměstí.)
Jakmile však náš národ složil zbraně, ihned započala doba vyděračství a potlačování, plenění a zotročování. — (Davy propukají opět v bouřlivé projevy největšího rozhořčení.) Potom nebylo již ani slova o „míru bez vítězů a poražených“, nýbrž odsuzující rozsudek pro poražené na věčné časy.
Již ani slova o rovných právech, nýbrž práva na straně jedné a křivda a bezpráví na straně druhé. Důsledkem byla loupež za loupeží, vyděračství za vyděračstvím.
Nikdo v tomto demokratickém světě se nestaral o utrpení našeho národa. Statisíce lidí padly ve válce, nikoliv však pod nepřátelskými zbraněmi, nýbrž pod hladovou blokádou. A když válka byla zakončena, v této blokádě bylo pokračováno ještě po měsíce, aby náš národ mohl být ještě více vydírán. Dokonce i němečtí váleční zajatci museli nekonečnou dobu zůstat v zajetí. Německé kolonie byly nám uloupeny, německé zahraniční hodnoty byly jednoduše zabaveny, naše obchodní lodi byly nám odňaty. K tomu přistoupilo finanční plenění, jakého svět dosud neviděl. Německému národu bylo uloženo placení částek, které sahaly do astronomických číslic a o nichž řekl jistý anglický státník, že mohly by být zaplaceny jediné tehdy, kdyby celý národ německý snížil svůj životní standard až do krajnosti a denně pracoval 15 hodin. (Opět propukají davy v bouřlivé dlouhotrvající volání fuj.) Co německý duch a německá píle vytvořily a naspořily v desetiletích, bylo ztraceno v několika málo letech. Miliony Němců byly odtrženy od Říše, jiným bylo zabráněno k Říši se vrátit. Společnost národů se nestala instrumentem spravedlivého dorozumění, nýbrž ručitelem nejsprostšího diktátu, jaký kdy lidé mohli vymyslit. Tak byl velký národ znásilněn a uvržen do bídy, kterou všichni znáte. Velký národ byl porušením slova připraven o své právo a jeho existence byla mu prakticky znemožněna. Jeden francouzský státník dal tomu výraz slovy: „Žije o 20 milionů lidí více než je třeba“. (Davy propukají v bouřlivé volání hanba a vzrušení se jen zvolna uklidňuje.) Mnozí Němci v zoufalství zakončili svůj život, jiní se letargicky podrobili neodvratnému osudu, jiní byli toho názoru, že nutno všechno zničit, jiní skřípali zuby a v bezmocné zuřivosti zatínali pěsti. Opět jiní věřili, že nutno restaurovat minulost a obnovit ji, jak byla. A já jsem tehdy jako ne- známý voják světové války zaujal své postavení. (Při těchto Vůdcových slovech propukají desetitisíce lidí v jásavé volání Heil!, které vzrůstá ve velký hold Vůdcovi.)
Byl tu program stručný a jednoduchý a zněl takto: Odstranit vnitřní nepřátele národa, zakončit roztříštěnost Německa, soustředit celou národní sílu našeho lidu v nové souručenství a roztříštit mírovou smlouvu tak nebo onak! (Opět volají davy po dlouhé minuty „Heil!“ Vůdci; bouře jásotu se ozývá na náměstí). Neboť dlouho, jak tento versaillský diktát zatěžoval německý národ, německý národ byl skutečně odsuzován k zániku. Říkají-li jiní státníci, že na tomto světě musí vládnout právo, nutno jim říci, že jejich zločin není právem, že jejich diktát není právem ani zákonem, nýbrž že nad tímto diktátem stojí věčná životní práva národů. (Bouřlivý hold Vůdci je čím dále tím silnější.) Prozřetelnost nestvořila německý národ, aby poslušně dbal zákona, který se hodí Angličanům nebo Francouzům, nýbrž aby hájil svá životní práva. K tomu jsme zde! (Znovu se vznáší bouřlivé volání „Heil“ Vůdci).
Rozhodl jsem se převzít tento boj k obraně německých životních práv. Zprvu jsem jej převzal uvnitř národa. Na místo dřívějšího velkého počtu stran, stavů a spolků nastoupí nyní jediné souručenství, německé národní souručenství.
Vůdce Adolf Hitler pak pokračoval:
Je uskutečnit a stále prohlubovat, to jest úkolem nás všech. V této době jsem mnohému musel způsobit bolest. Věřím však, že štěstí, na němž má dnes účast celý národ, musí každého jednotlivce bohatě odškodnit za to, co mu bylo drahé a čeho sám se musel vzdát. Vy všichni jste obětovali své strany, svazy, spolky, ale za to jste obdrželi velkou, silnou Říši. (Bouřlivý jásot přerušuje Vůdce. Davy volají sborem: „Děkujeme našemu Vůdci.“).
Adolf Hitler pokračuje: A tato Říše je dnes bohudíky dosti silná, aby mohla vzít vaše práva ve svou ochranu. Nezávisíme již na milosti nebo nemilosti jiných států, nebo jejich státníků. Když jsem před více než šesti lety obdržel moc, převzal jsem bezútěšné dědictví. Zdálo se, že Říše nemá existenčních možnosti pro své občany. Tehdy jsem započal práci. Měl jsem pouze jediný kapitál. Byl to kapitál vaší pracovní sily. Začal jsem používat vaší pracovní síly, moji soukmenovci. Neměl jsem devis nebo zlatých reserv, měl jsem pouze jediné: svoji víru a vaši práci! (Opět propuká bouřlivý souhlas a jásot.) Založili jsme nový hospodářský systém, t. j. systém, který praví: Kapitálem jest pracovní síla a peníze jsou kryty naší výrobou. Založili jsme systém, jehož podkladem je nejušlechtilejší zásada, jaká jen může být, t. j.: Sám si vytvoř svůj život! Prací si vybuduj svoji existenci! Pomoz si sám a pak ti pomůže i Bůh! (Davy odpovídají bouřlivým souhlasem.) Tak jsme započali obrovitou výstavnou práci, jejímž podkladem byla důvěra národa a jež byla ovládána vírou a důvěrou v jeho věčné hodnoty. V několika málo letech jsme vytrhli Německo z jeho zoufalství. Svět nám při tom nepomáhal.
Míní-li dnes anglický státník, že je možno a že je nutno řešit všechny problémy otevřenými rozhovory a vyjednáváními, pak chtěl bych říci tomuto státníkovi jenom toto: K tomu byla před naší dobou příležitost po celých patnáct let! (Opět propukají shromážděné davy ve frenetický souhlas! Bouřlivý potlesk přechází ve volání „Heil“, které trvá po několik minut).
Říká-li svět dnes, že nutno rozdělovati národy na národy ctnostné a takové, které ctnostnými nejsou, a že ke ctnostným národům náleží v první řadě Angličané a Francouzi a k národům, které ctnostnými nejsou, že náležejí Němci a Italové — pak můžeme jenom odpovědět: Rozhodnutí, zda národ ctnostný je nebo není, může sotva vyřknout pozemský tvor. To nutno přenechat milému Bohu. (Davy odpovídají bouřlivou veselostí.) Snad mi odpoví tentýž anglický státník: „Bůh už vyřkl svůj rozsudek, neboť daroval ctnostným národům čtvrtinu světa a národům nectnostným všechno odňal!“ Na to je dovolena otázka: „Jakými prostředky si získaly ctnostné národy tuto čtvrtinu světa?“ a nutno odpovědět: „Nebyly to žádné metody ctnostné.“ (Davy projevují svůj souhlas s tímto Vůdcovým konstatováním dlouhotrvajícím potleskem a bouřlivým voláním.)
Po celých tři sta let si počínala tato Anglie jenom jako národ nectnostný, aby nyní ve stáří mluvila o ctnosti. Tak se mohlo stát, že v té britské nectnostné době si podrobilo 46 milionů lidi téměř celou čtvrtinu světa, zatím co 80 milionů Němců musí následkem své ctnosti žíti 140 lidí na jednom čtverečním kilometru. Ano, před dvaceti lety byla otázka ctnosti pro britské státníky stále ještě ne dost jasná, pokud šlo o pojmy vlastnictví. Při tom se ještě považovalo za slučitelné se ctností jinému národu, který si své kolonie získal smlouvami nebo koupí, prostě je vzít, poněvadž k tomu byla moc — (Davy přerušil Vůdce bouřlivě prudkým voláním „Fuj!“) – ona moc, která dnes ovšem má býti považována za něco ohavného, co zasluhuje opovržení. Mohu těmto pánům říci zde pouze jedno: Nevíme, zda tomu sami věří nebo ne, máme však za to, že tomu nevěří. Neboť kdybychom se měli domnívat, že tomu opravdu věří, pak bychom k nim pozbyli všeho respektu. (Bouřlivý souhlas se opět vznáší k Vůdcovi.) Po 15 let snášelo Německo trpělivě svůj los a svůj osud. Také já jsem se na počátku snažil řešit každý problém rozhovory. Při každém problému jsem činil nabídky, tyto nabídky však byly vždy odmítány. Nelze pochybovat, že každý národ má své svaté zájmy prostě proto, že tyto zájmy jsou jeho životem a jeho životním právem. Požaduje-li dnes britský státník, že o každém problému, který jest uprostřed německých životních zájmů, musí být nejdříve jednáno s Anglií, pak bych mohl stejně dobře požadovat, aby o každém problému britském bylo nejdříve jednáno s námi. (Davy projevují svůj souhlas s Vůdcem bouřlivým voláním „Bravo!“ a hlučným potleskem.)
Zajisté tito Angličané mohli by mi odpověděti: „V Palestině nemají Němci pohledávat!“ — Však my také nechceme v Palestině nic pohledávat. (Bouřlivá veselost Avšak právě tak, jako my Němci nemáme co pohledávat v Palestině, ani Anglie nemá co pohledávat v našem německém životním prostoru. (Volání Bravo!“ a „Heil!“, hlučný potlesk, který se mění v mohutnou bouři souhlasu.) A jestliže se nyní prohlašuje, že zde jde o všeobecné otázky práva a zákona, pak bych mohl přiznat platnost tomuto mínění jedině tehdy, kdyby bylo považováno za všeobecně závazné. Říká se, že jsme neměli práva učinit to nebo ono. Chtěl bych odpovědět vědět otázkou: „Jaké právo — abych uvedl pouze jediný příklad — má Anglie pobíjet v Palestině Araby jenom proto, že se zasazují za svou domovinu? Kdo jí dal toto právo?
My jsme ve střední Evropě nepobili tisíce lidí, nýbrž naopak upravili jsme svůj problém v klidu a pořádku. (Davy provázejí každou Vůdcovu větu bouřlivým souhlasem.)
Jedno ovšem chtěl bych zde vyslovit;
Dnešní německý národ, dnešní německá Říše není ochotna vzdát svých životních zájmů, není také ochotna nečinně přihlížet ke vzrůstajícímu nebezpečí.
(Mohutný je projev radosti, který se po těchto slovech vznáší k Vůdci. Po cele minuty jásají davy v bouřlivém volání „Sieg Heil!“).
Jestliže dřívější spojenci měnili mapu Evropy bez ohledu na účelnost, právo, tradici nebo třeba jen na rozum, my jsme neměli moci, abychom tomu zabránili. Očekávají-li však od dnešního Německa, že trpělivé bude snášet trabantské státy, jejichž jediným úkolem jest, aby byly nasazeny proti Německu, a to až do toho dne, až toto nasazení se provede, pak se zaměňuje dnešní Německo s Německem předválečné doby.
Kdo již prohlašuje ochotu tahat pro tyto velmoci kaštany z ohně, pak musí být připraven, že si při tom spálí prsty.
Nemáme opravdu žádné nenávisti k českému národu, po léta jsme žili spolu. To nevědí angličtí státníci. Nemají ani tušení, že Hradčany nepostavili Angličané, nýbrž Němci a že chrám svatého Víta rovněž nebyl vybudován Angličany, nýbrž rukama německýma. Ani Francouzi tam nepůsobili, nevědí, že již v době, kdy Anglie byla ještě velmi malá, bylo na tomto Hradě holdováno německému císaři, že již tisíc let přede mnou stál tam první německý král a přijímal hold tohoto národa. To Angličané nevědí, to ani nemohou vědět a vědět také nepotřebují. Postačí, že to víme my a že je tomu tak, a že již po tisíc let toto území je v životním prostoru německého lidu.
Přes to bychom nebyli měli nic proti nezávislému českému státu, kdyby za prvé nepotlačoval Němce a kdyby za druhé nebyl měl být instrumentem nastávajícího útoku proti Německu. Píše-li však bývalý francouzský ministr letectví v jednom časopisu, že úkolem tohoto státu je, na podkladě jeho vynikající polohy zasáhnout za války průmysl Německa leteckými útoky přímo do srdce, pak se ovšem pochopí, že to není pro nás bez zájmu a že musíme z toho vyvodit určité důsledky. Bylo na Anglii a Francii hájit tuto leteckou základnu. Na nás rozhodně bylo zabránit, aby takový útok se nemohl uskutečnit. Věřil jsem, že je možno toho dosáhnout přirozenou a jednoduchou cestou. Teprve když jsem viděl, že každý takový pokus je určen ke ztroskotání a že živly Německu nepřátelské by opět nabyly převahy, a když jsem dále viděl, že tento stát již dávno ztratil svou vnitřní životní schopnost, ano, že již byl rozvrácen, tu jsem opět prosadil staré německé právo a opět spojil, co dějinami a zeměpisnou polohou a podle všech pravidel rozumu spojeno být muselo. (Opět bouří jásavé volání „Heil“ Vůdci.)
Nikoliv, aby byl potlačován český národ! Bude mít více svobody, než potlačované národy ctnostných států!
(Volání „Heil“ vzrůstá v dlouhé ovace Vůdci.)
Jsem přesvědčen, že jsem tím prokázal míru velkou službu, neboť jsem se postaral, aby instrument, který byl určen ve válce účinně působit proti Německu, včas pozbyl ceny. (Bouřlivé volání „ano“ odpovídá Vůdci.) Říká-li se nyní, že je to signálem k tomu, že Německo chce teď napadnout celý svět, tedy nevěřím, že je to míněno vážně. To by mohlo být jenom výrazem nejšpatnějšího svědomí. Snad je to hněv nad nezdarem dalekosáhlého plánu, snad se myslí, že možno tím vytvořit faktické předpoklady pro novou obkličovací politiku? Nechť je však tomu jakkoliv. Jsem přesvědčen, že jsem tím prokázal velkou službu míru. (Opět propuká bouřlivý souhlas.)
A veden tímto přesvědčením, rozhodl jsem se před třemi týdny dát nastávajícímu sjezdu strany jméno „mírový sjezd strany“. Neboť Německo nepomýšlí napadnout jiné národy. Čeho se však nechceme zřeknout, jest vybudování našich hospodářských styků. K tomu máme právo a k tomu nepřijímám předpisů od žádného evropského nebo mimoevropského státníka. (Znovu se vznáší k Vůdci jásavý souhlas.) Německá říše jest nejen velkým výrobcem, nýbrž také nesmírným spotřebitelem. Jsme jako spotřebitel nenahraditelným obchodním partnerem a stejně jsme jako výrobce schopni to, co spotřebujeme také počestně a reelně zaplatit.
Nepomýšlíme na válku s jinými národy, ovšem s předpokladem, že jiné národy nás nechají na pokoji. Německá říše není však v žádném případě ochotna trvale přijímat zastrašování, nebo třeba jen obkličovací politiku.
(Bouřlivé volání „Bravo“ odpovídá Vůdci.)
Uzavřel jsem s Anglií smlouvu, smlouvu lodní. Jejím podkladem je vřelé přání, které máme všichni, jíž nikdy nemuset táhnout do války proti Anglii. Toto přání může však býti pouze vzájemné. Jestliže toto přání již neexistuje v Anglii, pak je tím odstraněn předpoklad pro tuto úmluvu. (Jako jeden muž souhlasí davy s Vůdcem a spojují se k výraznému projevu rozhodnosti a nadšení.) Německo přijalo by i to docela klidně. Právě proto jsme tak jisti sami sebou, že jsme silni a jsme silni, protože jsme jednotni a protože kromě toho dobře vidíme.
A mohu právě v tomto městě vznést k vám, moji soukmenovci, pouze jedinou výzvu: Dívejte se otevřenýma očima na svět a na všechny události okolo nás. Neklamte se o nejdůležitějším předpokladu, jaký může být v životě, t. j. o nezbytné vlastní síle. Kdo nemá moci, ztrácí právo na život! To jsme prožívali po 15 let. Právě proto jsem učinil Německo opět silným a vybudoval brannou moc, brannou moc na souši, na vodě a ve vzduchu. (Bouřlivé volání „Heil“, hlučný potlesk a davy opakovaným sborovým voláním děkují Vůdci za jeho čin a holdují mu.) Říká-li se v jiných zemích, že se zbrojí a stále bude zbrojit, pak mohu těmto státníkům říci jenom toto: Mne tím neunavíte! (Nové mohutné ovace Vůdci.) Jsem rozhodnut, dále kráčet touto cestou a jsem přesvědčen, že se po ní dostaneme vpřed rychleji, než jiní. Žádná moc už na nás nikdy nevyláká zbraně nějakou frází. Kdyby však opravdu někdo chtěl změřit svoji silu se silou naší, pak jest německý národ vždy schopen to učinit, jest připraven a odhodlán! (Výbuch nesmírného nadšení se vznáší k Vůdci. Bouřlivě volání „Sieg Heil“, které trvá několik minut a vzrůstá konečně v strhující projev bezpodmínečného bojovného odhodlání.)
A právě tak, jak smýšlíme my, smýšlejí i naši přátelé, tak smýšlí zvláště stát, s nímž jsme co nejtěsněji spojeni a s nimž kráčíme, dnes a za všech okolností i v celé budoucnosti! (Opět se ozývá bouřlivé volání „Sieg Heil“.) Nedovedou-li nepřátelští žurnalisté psáti nic jiného, pak píší o trhlinách nebo rozkolech v ose. Nechť se jenom uklidni. Tato osa jest nejpřirozenějším politickým instrumentem, jaký může existovat na tomto světě. Je to politická kombinace, která za svůj vznik děkuje nejen úvahám rozumu a přání po spravedlnosti, nýbrž také síle idealismu. Tato konstrukce bude trvalejší než okamžikové spojenectví nehomogenních těles na druhé straně. Neboť, říká-li mi dnes někdo, že není mezi Anglií a sovětským Ruskem nijakých rozporů světových názorů nebo diferencí ideologických, pak mohu jen říci: Blahopřeji vám, moji pánové. (Davy odpovídají bouřlivou veselostí a hlučným souhlasem.)
Jsem přesvědčen, že není vzdálena doba, kdy se ukáže, že společenství světových názorů mezi fašistickou Itálií a nacionálně-socialistickým Německem přece je docela jiné, nežli spojenectví demokratické Velké Britanie a bolševického Ruska Stalinova. (Veselost.) Kdyby však opravdu nemělo zde být ideologického rozdílu, pak mohu jenom říci: Jak správné tedy je moje stanovisko k marxismu, ke komunismu a k demokracii! Proč dva zjevy, když přece mají tentýž obsah? (Veselost.) Prožíváme v těchto dnech velmi velký triumf a hluboké vnitřní zadostiučinění. Země, která rovněž byla pustošena bolševismem, v níž byly povražděny statisíce lidí, žen, mužů a dětí a starců, se osvobodila. Osvobodila se proti všem ideologickým přátelům bolševismu, kteří sedí ve Velké Britanii, Francii a jiných zemích. Chápeme toto Španělsko velmi dobře v jeho boji, zdravíme je a blahopřejeme mu k jeho úspěchu. Dnes můžeme my Němci říci se zvláštní hrdostí, že četní němečtí mladí muži konali tam svou povinnost. (Bouřlivé volání „Sieg Heil“ odpovídá Vůdci.) Napomáhali jako dobrovolníci, aby byl zlomen tyranský režim a národu opět vráceno sebeurčení. Těší nás, že můžeme konstatovat, jak rychle, ano, jak kromobyčejné rychle zde byla provedena světově názorová změna u dodavatelů válečného materiálu pro rudou stranu, jak nesmírně se tam teď pojednou chápe národní Španělsko a projevuje se ochota, s tímto národním Španělskem konat, ne-li již světové názorové, tedy aspoň: hospodářské obchody! Také to je znamením, kam kráčí vývoj. Neboť, moji soukmenovci, jsem přesvědčen, že všechny státy se octnou před stejnými problémy, před kterými jsme kdysi byli my. Stát za státem buď podlehne bolševickému moru, nebo se mu ubrání. My jsme to učinili a vybudovali jsme svůj národní německý lidový stát. (Bouřlivě zní opět a opět volání „Sieg Heil!“ nesmírných davů.) Tento lidový stát chce žíti s každým státem jiným v míru a přátelství, nedá se však už nikdy žádným státem srazit k zemi. (Volání „Heil!“ vzrůstá v dlouhotrvající velkolepé projevy.)
Nevím, zda svět bude fašistický! Nevěřím, že bude nacionálně socialistický! Že však tento svět se konečně přece jen ubrání té nejtěžší bolševické hrozbě, jaká jen může být, o tom jsem hluboce přesvědčen.
A proto věřím v konečné dorozumění národů, které přijde dříve či později. Teprve pak, až bude odstraněna tato židovská houba, která rozkládá národy, bude možno pomýšlet na to, aby byla přivoděna spolupráce národů, vybudovaná na trvalém dorozumění. Dnes musíme se spoléhat jenom na svou vlastní sílu! A můžeme být spokojeni s výsledky této důvěry v sebe samy. Uvnitř i na venek.
Když jsem se ujal moci, moji soukmenovci, bylo Německo uvnitř rozerváno a bezmocné, na venek bylo hříčkou cizí vůle. Dnes jsme uvnitř uspořádáni, naše hospodářství kvete. Na venek nejsme snad oblíbeni, jsme však respektováni a mají nás v úctě! A to rozhoduje! (Znovu propuká jásavý souhlas.) Přede vším jiným dali jsme svým soukmenovcům největší štěstí, jaké pro ně mohlo být; Návrat do naší velké Německé říše. (Vlna nesmírného po hnutí prochází davy. Ruce se zvedají k Vůdci, bouřlivě zní volání „Sieg Heil!“ mocně duní sbory: „Děkujeme Vůdci, děkujeme mu!“)
A za druhé: Dali jsme střední Evropě velké štěstí, t. j. mír, mír, který bude chráněn německou mocí. A tuto moc nezlomí již žádné násilí světa. To je náš slib! (Davy sledují každou Vůdcovu větu s nepopsatelným nadšením a přijímají nyní tento slib s nádherným holdem Vůdci.)
Tak poznáváme, že přes 2 miliony našich soukmenovců nepadlo ve velké válce přece jen marně. Také z jejich obětí vznikla nová Velkoněmecká říše. Také z jejich obětí byla v život povolána tato silná mladá Německá lidová říše a v životě se nyní uhájila. A vzhledem k těmto obětem také my, bude-li to někdy nutné, se nezalekneme žádných obětí. To si svět musí uvědomit. (Ovace davů Vůdci jsou čím dále tím bouřlivější.) Svět může uzavírat pakty, dávat prohlášení kolik jen chce: Nedůvěřuji papíru, nýbrž důvěřuji vám, moji soukmenovci! (Orkán jásotu se vznáší k Vůdci.)
Na nás Němcích bylo spácháno největší porušení slova všech dob. Pečujme o to, aby náš národ nebyl uvnitř už nikdy rozerván a pak už nikdo na světě nebude nás moci ohrožovat. Pak bude mír našemu národu bud’ zachován, nebo, bude-li to nutné, bude vynucen. A pak náš národ pokvete a vzroste. Bude moci uplatnit svoji genialitu, svoje schopnosti, svoji píli a svoji vytrvalost ve prospěch míru a lidské kultury. To je naše přání; v to doufáme a v to věříme.
Je tomu 20 let, co strana byla založena, tehdy útvar docela malý.
Změřte cestu od tohoto dne po dnešek. Změřte zázrak, který se u nás uskutečnil. A z této zázračné cesty věřte také v cestu německého národa a do jeho nastávající velké budoucnosti.
Německo! Sieg Heil! Sieg Heil! Sieg Heil!“
Sieg Heil, které přijímají davy s nepopsatelným nadšením, přechází v nekonečnou bouři jásotu, která znovu vyjadřuje nepopsatelné vzrušení, ovládající desetitisíce a desetitisíce lidí.
Úvod doplnil Jan Cemper