HISTORIE: Sovětský svaz zkoušel jaderné zbraně na lidech aneb o čem se ve východním bloku nemluvilo


Ruský Buzuluk si Češi pamatují jako místo, v němž se za druhé světové války zformovala československá jednotka, která vynikla v bojích u Sokolova či o Kyjev. Neznají však Buzuluk jako město, v jehož blízkosti byla odpálena jaderná puma.

V 50. letech si většina sovětských generálů představovala atomovou pumu pouze jako extrémně velký kanón. Uvažovali především o spalujících účincích světelného záření a ničivém úderu tlakové vlny; zato vliv pronikavé radiace a radioaktivního spadu měli za málo významný. V rámci příprav na ofenzivní operace v západní Evropě si chtěla Sovětská armáda ověřit možnosti jaderné zbraně při prolamování nepřátelských postavení. Pět let po prvním úspěšném testu sovětské atomové bomby proběhlo cvičení, při kterém musela vojska po výbuchu pumy projít pásmem zamoření. Experiment znamenal předčasnou smrt nebo trvalé poškození zdraví většiny ze 45 000 vojáků. „V okamžiku atomového výbuchu jsem stála se synem na ulici a kupovala meloun. Oblohu najednou prudce rozjasnilo bílorůžové záření, které na několik vteřin zastínilo i Slunce,“ vzpomínala Irina Zalavinová na 14. září 1954.

„Výbuch byl dlouhá léta přísně utajován, přestože o něm věděly tisíce občanů Buzuluku, Orenburgu a samozřejmě městečka Tockoje, které bylo hned na ráně. Avšak ani dnes o té tragédii příliš nehovoříme. Nemocemi dosud trpí až příliš mnoho lidí,“ řekl tehdejší místostarosta Viktor Fogel. Ztráty na životech nejsou dodnes známy. Archivy tocké oblastní nemocnice z let 1954 až 1980 byly skartovány. Všichni vojáci i civilisté se museli po jaderném výbuchu v Tockém u Buzuluku pod přísahou zavázat, že budou o experimentu mlčet pětadvacet let. Za porušení slibu hrozily tvrdé tresty. Pacienti se báli mluvit o příčinách svých potíží dokonce i před lékaři.

„Výběr místa manévrů nebyl kvůli blízkosti měst a vesnic šťastný,“ přiznal o mnoho let později velitel cvičení maršál Georgij Žukov. Bezprostředně po výbuchu jaderné pumy (nálož o síle 40 kilotun explodovala 350 metrů nad zemí) nicméně Žukov před ministrem obrany ocenil všechny účastníky jaderných manévrů: „Průlom obrany protivníka s použitím atomové zbraně splnil svůj účel.“ Testu na lidech se zúčastnilo 45 tisíc vojáků a důstojníků, nasazeno bylo 6000 automobilů, více než 300 letadel, 600 tanků, 500 houfnic a kanonů. Promyšlen byl každičký detail v jejich rozmístění a různém stupni ochrany. „Přivezli tenkrát i stovky kusů drůbeže, skotu a dobytka. Postavili navíc celé testovací vesnice, aby vyzkoušeli, co s nimi ten výbuch udělá,“ vzpomíná zástupce buzuluckého primátora Viktor Fogel. Žádné kontroly a sledování účastníků tohoto nelidského experimentu nebyly z důvodů utajování provedeny. Všechno se ukrývalo a zamlčovalo.

„Ze Soročinské matriky jsme získali data pro stanovení úmrtí za posledních 50 let. Od roku 1952 na onkologické nemoci v okolních vesnicích zemřelo 3 209 lidí. Bezprostředně po výbuchu byla pouze dvě úmrtí. A potom dva vrcholy: jeden během 5 – 7 let po výbuchu, druhý na počátku 90. let.

Studovali jsme imunitu u dětí: brali jsme vnuky těch, kteří přežili výbuch. Výsledky nás ohromily: v imunogramech soročinských dětí prakticky nejsou žádné přírodní protilátky, které se podílejí na ochraně před rakovinou. U dětí fakticky nepracuje systém interferonové obranyschopnosti organismu proti rakovině. Ukazuje se, že třetí generace lidí, kteří přežili atomové bombardování, žije s predispozicí k rakovině“, uvádí profesor Orenburské lékařské akademie Michail Skachkov.

 
Jan Cemper