V Čechách se začalo očkovat proti pravým neštovicím v roce 1821 na základě vydání císařského dokumentu. Koncem 19. století se přidalo očkování proti vzteklině. V roce 1919 pak bylo v ČR zavedeno povinného očkování a přeočkování proti neštovicím, které skončilo v roce 1980 v souvislosti s vymýcením (eradikací) pravých neštovic neboli varioly na celém světě.

„Přes tyto tak jasné důkazy o užitečností očkování jest dnes nepochopitelno, že se posud zdráhají mnozí rodiče dát děti očkovat. Je to přece jen v zájmu zdraví a štěstí dítek, když dají je očkovat. Za dnešních nejistých poměrů na východě jest každé chvíle možná nákaza a rozšíření neštovic a jest proto nebezpečno nechávat děti bez očkování a tak je vydávat strašnému nebezpečenství, na př. oslepnutí. A není to ani moudré, protože zákon donutí každého k vykonání této povinnosti,“ psal Obzor z roku 1923.

V Československu se postupně začaly využívat i další vakcíny, například v roce 1946 očkovací látka proti záškrtu. Významného poklesu nemocnosti a nulové úmrtnosti bylo dosaženo u černého kašle po zahájení celoplošného očkování v roce 1958. Předtím ročně onemocnělo více než 30 000 dětí a přibližně 80 jich zemřelo. Československo bylo také prvním státem na světě, kde bylo dosaženo eliminace přenosné dětské obrny; po celoplošném zavedení povinného očkování v roce 1960 bylo zaznamenáno posledních 33 případů této infekce. Podobné výsledky byly dosaženy po zavedení celoplošného očkování proti tuberkulóze, tetanu, zarděnkám nebo spalničkám.

V bývalém Československu patřilo očkování dětí v rámci pediatrické prevence k základní péči a jeho význam nebyl nikdy zpochybňován. V poslední době se ale u nás ozývají hlasy, že každý rodič má přece sám odpovědnost za zdraví svého dítěte, ať tedy sám rozhoduje o tom, zda své děti nechá nebo nenechá očkovat. Není jistě třeba zdůrazňovat, že v zemích bývalého socialistického bloku za totalitního systému před rokem 1989 takové aktivity nebyly myslitelné, tehdy by hrozil nepochybně tvrdý postih. Naštěstí již nežijeme v totalitě a každý může volně vyjadřovat své názory a proto se objevili i v České republice jedinci, kteří počali zpochybňovat nutnost povinného očkování u dětí, nakonec vznikly i organizované skupiny zapálených bojovníků, kteří se dovolávají lidských práv a požadují okamžité zrušení povinnosti očkovat dětí. Tyto zapálení bojovníci se nyní soustředí na šíření dezinformací o očkování proti nemoci COVID-19.

V bývalém socialistickém Československu bylo například zavedeno povinné očkování proti pertusi (černému kašli) před více než 50 lety již v roce 1951. V roce 1950 bylo u nás evidováno ještě více než 60.000 případů pertuse, za 4 roky po zavedení vakcinace již jen polovina a v roce 1960 jen cca 5.500. Od druhé poloviny 70. let se incidence pohybuje mezi několika desítkami až maximálně 187 případy v roce 2000. V zemích východního bloku (např. ČSR, NDR, Polsko) bylo povinné očkování proti pertusi zavedeno již v 50.létech a incidence nemoci významně poklesla a proočkovanost byla často vyšší než 95 %. Očkovalo se takto u nás, v bývalé NDR, i v Polsku. V západním Německu bylo tehdy proti pertusi očkováno jen asi 10 % dětí a incidence pertuse byla 100x vyšší než v v socialistické NDR, to je jeden z dokonalých příkladů efektu vysoké resp. nižší proočkovanosti. Proočkovanost tehdy byla často vyšší než 95 %.

 „Díky dětským lékařům byla proočkovanost dětí tak vysoká, že kromě imunity jednotlivce byla významná i imunita kolektivní. Výskyt infekčních nemocí významně poklesl. Dnešní populace, jak lékařská, tak laická, téměř nezná klasické dětské infekční nemoci ani rizika jejich komplikací. Vzniká tak v posledních letech pocit, že očkování je zbytečné a že je zdrojem komplikací, a proto je lépe neočkovat. Nemoci, kromě pravých neštovic, ale nezmizely, pro vnímavé neočkované osoby jsou i budou rizikem. Navíc se nyní vyskytují v netypických věkových kategoriích, kde se na jejich diagnózu ani nemyslí. Proto je důležité vracet se k průběhu i k možným závažným komplikacím u neočkovaných osob,“ píše web Prolékaře.cz.


Jan Cemper

administrator

Jsem šéfredaktor projektu. Narodil jsem se a žiji v Kolíně. Své mládí jsem se angažoval v radikálním levicovém hnutí, což považuji za velkou osobní chybu. Mnoho lidí proto nechápe, proč najednou ověřuji faktické informace. Má odpověď je "právě proto". Válka na Ukrajině a následná islamofobní vlna mi pomohla si uvědomit, že spousta věcí na internetu není pravda. Vím, jak se dezinformace šíří i kdo je vytváří. Znám cílovou skupinu, na kterou jsou dezinformace zaměřeny. Těmito lidmi neopovrhuji a ani si nemyslím, že jsou nesvéprávní jedinci, kterým musíme vše vysvětlovat. Na stranu druhou zásadně odmítám, aby lež byla nazývána jiným názorem. e-mail: cemper@manipulatori.cz, jan.cemper@gmail.com