HISTORIE: Kolektivizace zemědělství v Československu

Kolektivizace v Československu byl proces přeměny individuálního soukromého zemědělství na kolektivní, který iniciovala a řídila Komunistická strana Československa v souladu s politickou teorií i praxí stalinismu.

Kolektivizace začala brzy po komunistickém převratu v únoru 1948. Otázka pozemkové reformy patřila po druhé světové válce mezi nejdůležitější a Komunistická strana Československa jí dokázala demagogicky využít – komunisté před rokem 1948 tvrdili, že ke kolektivizaci v Československu nedojde, komunistický ministr zemědělství Július Ďuriš však zároveň připravoval zákony, na jejichž základě pak kolektivizace byla prováděna.

K rozpoutání boje na venkově bylo ovšem nezbytné nejdříve najít nepřítele. Aplikací marxismu na zemědělství komunisté proti sobě postavili „vykořisťované bezzemky a chudé rolníky“ proti „kapitalistickým sedlákům.“

Bezprostředním podnětem ke spuštění kolektivizace se stalo zasedání Informbyra v červnu 1948, po němž KSČ spustila štvavou propagandu proti sedlákům, které označila za „vesnické boháče“ a „kulaky“, s nimiž je potřeba se v rámci třídního boje vypořádat. Pomocí pokřivené legislativy, represí bezpečnostních složek, zmanipulovaných soudů a ekonomického nátlaku se státní orgány snažily sedláky i menší rolníky donutit ke vstupu do Jednotného zemědělského družstva (JZD). Od srpna 1950 do března 1951 bylo odsouzeno na 50 tisíc soukromých zemědělců, což představovalo 40 % všech odsouzených v tomto období.

Účinnější postihování projevů nesouhlasů s režimem mělo zajistit zřízení ministerstva národní bezpečnosti (MNB) a schválení nového trestního zákoníku soudního a správního. Podle těchto zákonů mohly tresty odnětí svobody udělovat nejen soudy, nýbrž také trestní komise při krajských národních výborech (KNV) a při ONV; jednalo se například o tresty v táborech nucené práce. Během roku 1950 také místa většiny prokurátorů obsadili tzv. „dělničtí prokurátoři“, kteří absolvovali jednoletý rychlokurz a měli úzké styky s KSČ. Justice se tak postupně stávala poslušným nástrojem komunistického režimu.

Hlavní překážku zakládání a prosperity JZD (resp. JRD) podle názoru komunistických funkcionářů představovali „kulaci“, kteří se „nemohou zbavit svých vykořisťovatelských zvyklostí“, a proto byli ve stále větší míře z JZD vylučováni. Sedláci se tak ocitali v bezvýchodné situaci: stát jim odebral zemědělské stroje, což je nutilo ke vstupu do zemědělských družstev, pokud měli dále dodržet dodávky zemědělských produktů, a vyhnout se tak potrestání.

Po roce 1951 ÚV KSČ také ministr zemědělství Július Ďuriš schválil také zpřísnění trestů: rolníci neměli být trestáni jen pokutami, nýbrž úplnou konfiskací majetku a odnětím svobody. „Kulacká třída“ se tak měla úplně zlikvidovat – „vesničtí boháči“ měli být přesídleni a měli začít pracovat v dolech, lomech, stavebnictví nebo na státních statcích. Přitom se neměly měnit zákony, nýbrž jen velmi přísně kontrolovat plnění dodávek a trestat i za jejich malé nedodržení.

Státní orgány se do akce pustily s plnou silou. Zatímco v první vlně, trvající přes sedm měsíců, došlo k přesídlení 58 rodin, během prvních dvou měsíců druhé vlny (listopad a prosinec 1952) bylo vysídleno dalších 193 rodin (129 českých a 64 slovenských). V první čtvrtině roku 1953 bylo přestěhováno 353 rodin (z toho 58 slovenských), v druhé čtvrtině roku 506 českých a 112 slovenských. V polovině roku 1953 začalo přesídlování podle údajů centrální evidence MNB slábnout: ve 3. čtvrtině roku 1953 bylo přesídleno 225 českých a 27 slovenských rodin. Drsné postupy vysídlování při první vlně zůstaly zachovány, změnila se jen jejich rychlost, četnost a organizovanost. Náležitosti soudního či správního řízení byly často porušovány, neboť trestní jednání představovalo pouhou formalitu. Zatímco v českých zemích k žádným větším konfliktům mezi složkami StB a vesničany nedocházelo, na Slovensku byla situace napjatější a sousedé se vystěhovávaných rodin zastávali mnohem častěji.

Zdroje:

Wikipedie

Ústav pro studium totalitních režimů