HISTORIE: Kdo to byl kulak, Akce „K“ a jak komunisté kradli majetek


Kolektivizace (proces, při kterém se sedlákům zabírala půda a majetek) je na českých vesnicích stále živé téma. Důvodů je více. Za tyto zločiny nebyl nikdo odsouzen a někteří potomci těch, kteří vyháněli a okrádali, stále užívají ukradený majetek. Ale hlavně – řada okradených lidí byla odškodněna jen částečně.

Při volbě „vhodného“ označení pro majetnější rolníky se komunisté inspirovali v Sovětském svazu, kde se pro nepohodlné rolníky používalo označení „kulak“. Tento výraz zde měl svůj historický původ, a proto bylo obtížné nalézt vhodný český ekvivalent. Výraz „kapitalistické živly na vsi“, často používaný v Leninových a Stalinových spisech, se jevil pro české a slovenské vesničany jako příliš knižní a odtažitý. Označení statkář by se zase vztahovalo ke kategorii největších zemědělců, do níž nebylo dost dobře možné zahrnout méně majetnou vrstvu, která měla být v zájmu kolektivizace odstraněna. Pojem sedlák či velkosedlák by zase navozoval příliš pozitivní představu zkušeného hospodáře s přirozenou autoritou, spjatého s tradicí vesnice i dědičného gruntu. Klement Gottwald používání uvedených pojmů rezolutně odmítl a pro „živel“, proti kterému měl být veden boj na vesnici, doporučil výraz „boháč“. Jak se brzy ukázalo, termíny „vesnický boháč“ i „kulak“ měly dostatečně pejorativní náboj, schopný podněcovat závist a nenávist vůči větším a zámožnějším hospodářům, přičemž výraz „kulak“ svým nečeským a neslovenským původem dodával jeho nositeli punc cizorodosti. Oba termíny se v politické rovině začaly pozvolna užívat od podzimu roku 1948, aby se na dlouhou řadu let staly součástí politických projevů, stranických a státněbezpečnostních směrnic, hlášení, soudních rozsudků apod. Režimu poplatná propaganda a publicistika a rovněž pokleslá normalizační historiografie používaly pojmy „kulak“ a „vesnický boháč“ jako hanlivé označení pro diskriminované příslušníky selského stavu až do konce 80. let.

Bezprostředním podnětem ke spuštění kolektivizace se stalo zasedání Informbyra v červnu 1948, po němž KSČ spustila štvavou propagandu proti sedlákům, které označila za „vesnické boháče“ a „kulaky“, s nimiž je potřeba se v rámci třídního boje vypořádat. Pomocí pokřivené legislativy, represí bezpečnostních složek, zmanipulovaných soudů a ekonomického nátlaku se státní orgány snažily sedláky i menší rolníky donutit ke vstupu do Jednotného zemědělského družstva (JZD). Od srpna 1950 do března 1951 bylo odsouzeno na 50 tisíc soukromých zemědělců, což představovalo 40 % všech odsouzených v tomto období.

Během roku 1951 se opatření proti „kulakům“ dále zostřovala a zejména ministerstvo spravedlnosti se snažilo prosadit častější uplatňování trestu zákazu pobytu, což v praxi představovalo přesídlování rodin odsouzených sedláků. Komunističtí představitelé ovšem stále represivní opatření proti sedlákům považovali za nedostatečná, a proto v listopadu 1951 spustili Akci K (kulak), jejímž cílem bylo vystěhovávání rodin odsouzených sedláků z oblasti původního bydliště. Kvůli organizačním problémům byla akce v květnu 1952 přerušena, aby pak mohla být v listopadu téhož roku spuštěna znovu ve větším rozsahu a plynuleji.

Jedním z opatření, které mělo vyústit v likvidaci selského stavu, se stala centrálně řízená Akce K („kulak“), prováděná prostřednictvím tajné směrnice tří ministrů z října 1951. Směrnice číslo 27 s platností od 1. listopadu 1951 určovala rodinným příslušníkům tzv. „vesnických boháčů“ odsouzených soudem nebo národním výborem „nové pracovní místo a místo nového pobytu mimo obvod obce dosavadního bydliště“, čímž se rozumělo vystěhování, pokud možno do vzdáleného kraje. Mezi rodinné příslušníky se počítaly všechny osoby, které žily se sedlákem v době zahájení trestního stíhání ve společné domácnosti. Rodinní příslušníci byli nuceni se vystěhovat zpravidla do tří dnů po vynesení rozsudku nad obžalovaným sedlákem. Celou organizaci deportace dané rodiny měl na starosti příslušný ONV včetně zajištění dopravních prostředků za dohledu Státní bezpečnosti na náklady vystěhovaných. Podle směrnice mohl prokurátor z propadlého majetku v trestním řízení vyjmout nejnutnější majetek k zaopatření rodiny, do kterého spadalo nutné osobní šatstvo, prádlo, zásoby potravin na pár dní či nejnutnější bytové zařízení jako stůl, židle, postele a skříň. Na druhou polovinu usedlosti, kterou zpravidla vlastnila manželka nebo děti, byla uvalena národní správa a byla bez náhrady převedena do užívání místního JZD nebo státního statku. „Rodinné celky“ byly umisťovány na předem vytipované státní statky do nevhodných bytových prostor. Deportované rodiny zde žily pod dohledem a nesměly se vzdalovat z určeného místa, například ani na pohřby do původního bydliště apod.

Akce K („kulak“) probíhala ve dvou vlnách v období let 1951–1953, její délku limitoval zejména nedostatek vhodných míst pro deportované rodiny, ale i finančních prostředků. Centrálně řízená Akce K („kulak“) byla pozastavena v létě 1953 na základě ústního rozkazu tehdejšího ministra národní bezpečnosti Karola Bacílka. Ovšem přesidlování již dříve rozhodnutých a administrativně vybavených případů pokračovalo až do podzimu téhož roku. Jako běžná praxe se v dalších letech udrželo přemísťování „závadných rodin“ v rámci jednoho okresu či kraje, které však již nepodléhalo centrálnímu řízení, nýbrž se dělo v kompetenci místních orgánů. Formálně byla Akce K zastavena až v lednu 1954. Jako důvod se uváděl fakt, že akce „pro nedostatečné politické zajištění a nesprávné provádění nesplnila svůj účel“, což konkretizovaly následující hlavní body: vystěhování se konalo často proti vůli vesnice, aniž byli odsouzení sedláci patřičně odhaleni jako „škůdci vesnice“. Komise špatně vybíraly osoby k přesídlení, často šlo o lidi přestárlé, nemocné, ženy s malými dětmi nebo o rodinné příslušníky, kteří bydleli a pracovali mimo vesnici atd. V průběhu Akce K („kulak“), která způsobila rozvrat venkova a vážně narušila tradiční venkovskou pospolitost, bylo vysídleno podle odhadů 3000–4000 „rodinných celků“.


Ukázka z knihy Vyhnanci – AKCE „KULAK“: Zločin proti lidskosti! Od Miloslava Růžičky:

 „Leden roku 1952 byl takový obyčejný zimní měsíc, mrzlo jen málo, sněhu na Podřipsku mnoho nebylo. Nálada mezi rolníky byla skleslá, nikdo nevěděl, co bude dál. V některých obcích byla již nuceně založena jednotná zemědělská družstva, v dalších se zakládala. Nátlak na vstup soukromě hospodařících sedláků postupně sílil a těm s větší výměrou půdy se vyhrožovalo, že jim bude zabrána. Vyhrožovalo se vězením, vystěhováním apod.

Tak se také stalo u hospodáře Josefa Košťála. Dne 26. ledna 1952 asi v 15.00 hodin se přihrnula početná skupinka lidí v čele s okresním prokurátorem, jeden muž v civilu (člen StB), strážmistr SNB, ředitel Státního statku Doksany, předseda MNV, předseda KSČ a újezdní tajemník (to byla funkce dohlížejícího komisaře na rolníky – ten měl dovolen vstup do usedlosti kdy a kam chtěl). Prokurátor prohlásil, že jdou udělat domovní prohlídku, že se zde jedná o nějaké nesrovnalosti. Neřekl však o jaké. Nejdříve začala prohlídka v obytném stavení, ve kterém nevynechali ani jednu místnost. Každou maličkost tam sepsali. Hlavní slovo měl stále prokurátor, který chtěl za každou cenu něco závadného nalézt. Dále prohledali všechny hospodářské budovy, každý kout, stále ale bez úspěchu, z čehož byl prokurátor značně viditelně nervózní. V nestřežené chvíli pošeptal četnický strážmistr hospodáři, že nic proti němu nemají, že i místní činitelé říkají, jak celá rodina dobře pracuje, přesto ať se hospodář teple obleče, že je všude velká zima.

Po ukončení prohlídky musel hospodář jet na příkaz prokurátora s nimi na stanici SNB do Doksan k sepsání protokolu. Tam však k žádnému sepisování nedošlo, neboť byl odvezen do věznice okresního soudu do cely číslo 3, která byla již obsazena pěti dalšími sedláky. Tento nedobrovolný pobyt ve věznici absolvoval Josef Košťál až do července 1952, aniž mu bylo oznámeno, že je zatčen ve vazbě a neřekli za co!

Na den 20.6. 1952 byl připraven „monstrproces“, při kterém sice chyběly důkazy, ale dle prohlášení krajského prokurátora, který řekl: „Mezi jiným, na závěr soudního „divadla“, dovoluji si upozornit na směrnice a obsah denního tisku, jakékoliv omilostnění obviněných by vyvolalo nespokojenost širokých mas dělnictva.“ Okresní prokurátor dr. Flégl doplnil: „Svoje vědomosti obžalovaný rozšiřoval pobytem v cizině – ve Švýcarsku, Dánsku a Rakousku. Choval jen čistokrevná zvířata, krávy, prasata, kontrolovanou drůbež, odchovával zvířata, na polích pěstoval zušlechtěné osivo, vojtěškové a travní semeno, a tím se neúměrně obohacoval. Vozil občany zadarmo autem k lékaři, půjčoval lidem bezplatně potahy a stroje a tím je ovlivňoval…“ Dr. Klička – předseda soudu dodal: „Ani pravda se nesmí říkat, to vzbuzuje nedůvěru v budovatelské výsledky.“

Konečný rozsudek soudu zněl: „Josef Košťál, odsuzuje se pro trestný čin sabotáže podle paragrafu 85 Sb. atd. Též jako člen JZD čtvrtého typu se prý vloudil, aby v něm: a) Podvracel jeho základy, bránil jeho upevňování a rozvoji. b) Zneužíval členství v JZD k vykořisťování malých a středních rolníků k vlastnímu obohacování. c) Na podzim roku 1951 v Olešku vyhnal z lesa družstevnice, které hrabaly jehličí, což škodí lesu a tím se dopustil: 1. nekalého jednání v úmyslu způsobit vážnou poruchu v činnosti veřejného podniku 2. zneužíval lidového družstva ke krytí podnikání, což jev rozporu a za 3. veřejně pobuřoval proti společenskému řádu republiky. Spočítáno a podtrženo, 7 roků vězení, peněžitá pokuta, ztráta veškerého majetku, zákaz pobytu v obci a okresu navždy!“

Následovala dlouhá a nesvobodná hornická práce. Nejdříve na Jáchymovsku na Eliáši, Svatopluku, Rovnosti a v Ostrově, odkud se po šesti a půl roce vrátil v prosinci 1957 na základě amnestie prezidenta republiky. Do svého rodiště a domova se vrátit nesměl. Rodina se složila na koupi domku v obci Vraňany na okrese Mělník, kam se nastěhovala a zde pracoval jako tesař. V roce 1968 požádal o obnovení procesu a byl pak nejvyšším soudem osvobozen. Rozsudek byl v plném rozsahu zrušen pro nedostatek důkazů.“


ÚV KSČ také v té době schválil také zpřísnění trestů: rolníci neměli být trestáni jen pokutami, nýbrž úplnou konfiskací majetku a odnětím svobody. „Kulacká třída“ se tak měla úplně zlikvidovat – „vesničtí boháči“ měli být přesídleni a měli začít pracovat v dolech, lomech, stavebnictví nebo na státních statcích. Přitom se neměly měnit zákony, nýbrž jen velmi přísně kontrolovat plnění dodávek a trestat i za jejich malé nedodržení.

„V této zemi je dlouhodobě patrná nechuť vrátit majetky ukradené za komunistů. Ze zákona na ně máme nárok, ale většina z nás se soudí více než deset let,“ řekl Jaroslav Šebek, tajemník Asociace soukromého zemědělství pro Idnes.cz. Tato organizace sdružuje okolo 2 000 zemědělců, zpravidla potomků selských rodin, které přišly o hospodářství v 50.letech a po roce 89 se k zemědělství vrátily.

 
Jan Cemper