Předseda hnutí PRO a poslanec za SPD Jindřich Rajchl zveřejnil po Vánocích příspěvek, v němž reaguje na fronty na ukrajinských hraničních přechodech. Ty interpretuje jako důkaz „masové vánoční turistiky“ Ukrajinců, kteří se prý bez obav vracejí do své vlasti, protože na „většině území není po válce ani vidu, ani slechu“. Problém je, že pro toto tvrzení nepředkládá žádná data, žádné oficiální statistiky ani jakýkoli ověřitelný zdroj. Nevíme, kdo v těch frontách stál, odkud jel, kam směřoval ani za jakým účelem. Z jedné fotografie nebo videa dopravní situace jednoduše nelze vyvozovat závěry o motivech lidí. Žádná data nepřinesl ani web Echo nebo Die Welt.
Zvlášť problematické je použití videa lyžujících lidí na Ukrajině, které je podle dostupných informací staré přibližně šest let, tedy z doby dlouho před ruskou invazí. Takový materiál nemá žádnou vypovídací hodnotu o současné bezpečnostní situaci v zemi a jeho zařazení do příspěvku slouží výhradně jako emocionální kulisa. Jde o typickou vizuální manipulaci: obraz má „dokazovat“ klid a normalitu, přestože ve skutečnosti neříká vůbec nic o současném stavu Ukrajiny, která je nadále terčem raketových a dronových útoků a čelí rozsáhlým výpadkům infrastruktury.
Rajchl se dále pouští do tvrzení o pracovním trhu, když tvrdí, že Ukrajinci „už dávno nepracují v málo kvalifikovaných profesích“, ale naopak „přebírají našim občanům místa v bankách, call centrech či luxusních restauracích“. Taková argumentace ignoruje základní realitu české ekonomiky: dlouhodobý nedostatek pracovní síly napříč sektory. Ukrajinci v Česku pracují jak v manuálních, tak v kvalifikovaných profesích, často přesně tam, kde domácí pracovníci chybí. Navíc platí elementární ekonomická logika – čím kvalifikovanější a lépe placená práce, tím vyšší odvody na daních a pojistném. Tvrzení o „braní práce“ je tak klasickým příkladem falešné hry s nulovým součtem, která s reálným fungováním trhu práce nemá mnoho společného.
Další část příspěvku stojí na popírání reality války. Výrok, že „na většině ukrajinského území není po válce ani vidu, ani slechu“, je v přímém rozporu s každodenními zprávami o útocích, výpadcích elektřiny, mobilizaci i bezpečnostních rizicích. Bezpečnost státu přitom není binární – neplatí, že pokud se nebojuje v každé ulici, válka vlastně neexistuje. Z jednoho záběru lyžařského areálu (a ještě starého) nelze vyvozovat, že se lidé nevracejí do země ohrožené konfliktem jen proto, že tam vidí lepší ekonomické podmínky.
Zvlášť závažná je pasáž, v níž autor mluví o „četném páchání násilné kriminality“, „zneužívání zdravotnictví, školství a sociální péče“ či o Ukrajincích jako o lidech, kteří se „chovají, jako by jim tato země patřila“. Jde o typickou kolektivní vinu: jednotlivé problémy, které se mohou vyskytnout v jakékoli velké skupině obyvatel, jsou bez důkazů připisovány celé komunitě. Chybí jakákoli data, srovnání s většinovou populací nebo kontext. Taková rétorika neslouží k popisu reality, ale k vyvolávání strachu a resentimentu. Podle dat jsou Ukrajinci méně problémový než například Slováci.
Celý příspěvek pak uzavírá falešné dilema: buď se Ukrajinci „smíří a začnou se chovat podle našich pravidel“, nebo se mají „vrátit zpátky domů“. Ve skutečnosti však lidé s dočasnou ochranou už podle českých zákonů žijí, pracují, platí daně a podléhají stejnému právnímu rámci jako ostatní. Nejde tedy o legitimní kritiku, ale o kombinaci neprokázaných tvrzení, argumentačních faulů a emotivní manipulace, která má vytvořit obraz nepřítele tam, kde by měla probíhat věcná debata založená na faktech.