Na sociálních sítích se v posledních dnech šíří emotivní příspěvek, který tvrdí, že na Praze 6 byla odhalena socha ukrajinského nacionalisty Stepana Bandery. Text je plný vykřičníků, přirovnání k Adolfu Hitlerovi a výzev k odporu proti „fašistickým strukturám“ ve vládě. Je doplněn fotografií bývalého starosty Prahy 6 Ondřeje Koláře před údajnou sochou Bandery. Ve skutečnosti jde o fotomontáž – původní snímek zachycuje Koláře u pomníku maršála Koněva v roce 2018, jak ověřil web Demagog. Socha Bandery na území hlavního města Prahy neexistuje, skutečný pomník se nachází ve Lvově na Ukrajině.
Autor hoaxu následně pokračuje obviněním, že „Kolář schvaluje válečné zločiny spáchané za 2. světové války a Bandera je pro něj vzorem k další politické práci“. Tato tvrzení nejsou ničím doložena a zcela ignorují historická fakta. Stepan Bandera byl sice vůdcem radikální větve Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN-B), ale v rozhodujících letech druhé světové války – od roku 1941 do roku 1944 – byl vězněn v nacistickém koncentračním táboře Sachsenhausen. To výrazně zpochybňuje jeho přímou účast na nejhorších zločinech, jakkoli jeho ideologický vliv na směřování hnutí nelze popřít.
OUN-B, které Bandera vedl, usilovalo o nezávislost Ukrajiny, ale často brutálními prostředky. Složky spojené s touto organizací, především Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), se skutečně dopustily závažných válečných zločinů – nejznámějšími jsou masakry polského obyvatelstva ve Volyni a Haliči v letech 1943–1944, kde bylo zabito až 100 000 civilistů. Odpovědnost za tyto události je předmětem dlouhodobého historického výzkumu a v současné době mezi Polskem a Ukrajinou stále vyvolává spory. Přímé zapojení Bandery do těchto masakrů ale doloženo není – v tu dobu byl izolován nacisty, protože se odmítl podřídit jejich kontrole nad Ukrajinou.
V příspěvku se také tvrdí, že „dokonce i Němci se hrůzou oklepali před zvěrstvy, která dokázali provádět Ukrajinci“. Toto silně emočně laděné prohlášení nelze doložit žádným věrohodným historickým zdrojem. Podobná přirovnání mají za cíl šokovat a budit dojem, že zločiny ukrajinských nacionalistů překonaly i nacistické vyhlazovací praktiky, což je naprosto nepodložené. Holocaust, systematické vyvražďování Židů, masakry v Lidicích či genocida na východní frontě byly činy řízené nacistickým státem – nelze je mechanicky srovnávat s krutostmi, jichž se dopustily některé jednotky UPA, často ve vleku občanské války a chaosu rozpadajícího se Třetí říše.
Další z tvrzení, že „ukrajinští banderovci vraždili i na našem území a československá armáda s nimi vedla boj na život a na smrt“, částečně odpovídá realitě. Po válce, konkrétně v letech 1945–1947, skutečně docházelo k incidentům, kdy jednotky UPA pronikaly na východní Slovensko a do oblasti severovýchodních Čech. Československá armáda a bezpečnostní složky proti nim zasahovaly, přičemž k největší konfrontaci došlo během tzv. operace B v roce 1947. Nešlo však o žádnou plošnou invazi ani o ohrožení státu jako celku, ale o dozvuky poválečného ozbrojeného konfliktu v oblasti Karpat.
Zcela bez podkladu je i spojování Ondřeje Koláře nebo exprimátora Zdeňka Hřiba s uctíváním Stepana Bandery. Neexistuje žádný důkaz, že by někdo z nich veřejně vyjadřoval podporu Banderovu odkazu nebo se podílel na vzniku nějakého památníku. Jak připomíná Demagog.cz, socha, která byla z Prahy 6 odstraněna, zobrazovala maršála Koněva – a i její nahrazení bylo předmětem veřejné debaty, nikoli tichého „fašistického převratu“, jak naznačuje příspěvek.
Rétorika příspěvku je plná příměrů k Hitlerovi, výkřiků o fašizaci vlády a výzev k odporu. Taková přehnaná a konspirační vyjádření patří spíše do světa propagandy než do veřejné diskuse založené na faktech.
Pro Ukrajince je Bandera symbolem boje za nezávislost
Pro mnoho Ukrajinců – zvláště v západní části země (např. ve Lvově, Ternopilu či Ivano-Frankivsku) – představuje Bandera národnímu hrdinu, který se stavěl proti okupaci ze strany Polska, nacistického Německa i Sovětského svazu. V jejich očích symbolizuje odpor proti útlaku a snahu o svobodnou Ukrajinu v době, kdy žádný ukrajinský stát neexistoval.
Bandera a jeho organizace OUN-B sice spolupracovali s nacisty na počátku války, ale později se rozešli a Bandera skončil v německém koncentračním táboře. Tato skutečnost posiluje v některých ukrajinských interpretacích obraz Bandery jako všeobecného bojovníka za svobodu, a ne jako nacistického kolaboranta.
Po pádu SSSR se Ukrajina začala znovu hledat svou vlastní identitu mimo sovětský rámec. V tomto kontextu si mnozí Ukrajinci zvolili právě Banderu jako symbol odporu proti Rusku a sovětskému dědictví, byť velmi kontroverzní.
Česku a na Slovensku převažuje obraz Bandery jako extrémisty a zločince
Naopak v české a slovenské paměti není Bandera spojován s bojem za svobodu, ale především s násilím, etnickými čistkami a radikálním nacionalismem. Hlavním důvodem je historie Ukrajinské povstalecké armády (UPA), která byla zodpovědná za masakry polského a židovského obyvatelstva, a také za ozbrojené incidenty na území poválečného Československa.
Po válce totiž skutečně docházelo ke střetům mezi československou armádou a příslušníky UPA, kteří pronikali na Slovensko a do východních Čech. V kolektivní paměti Čechů a Slováků tak Bandera zůstal jako symbol nebezpečného radikalismu a ozbrojené hrozby.
Navíc: čeští i slovenští občané byli po desetiletí vystaveni sovětské interpretaci dějin, která z Bandery dělala „fašistu“ a „zločince“, a to i přesto, že jeho vztah k nacistům byl ve skutečnosti komplikovaný. Tento pohled přetrval i po roce 1989 u mnoha lidí, především starší generace.
Současný kontext a ruská agrese
Od roku 2014 a zvláště po roce 2022, kdy Rusko rozpoutalo brutální válku proti Ukrajině, se vztah k Banderovi znovu posílil jako symbol boje proti ruskému imperialismu. Proti tomu v Česku či Polsku převažuje pohled založený na paměti válečných zločinů a utrpení vlastních obyvatel.
Ruská propaganda systematicky využívá odkaz na Stepana Banderu jako klíčový nástroj k obvinění Ukrajiny z „fašizace“ a legitimizaci své agrese. Tento narativ má hluboké historické kořeny, ale po roce 2014 – a zvláště po roce 2022 – se stal ústředním prvkem ruské informační války vůči Ukrajině a Západu.