Na sociálních sítích v Polsku se na začátku ledna 2026 začala šířit černobílá fotografie údajně zachycující „ukrajinské ženy vítající německé vojáky na polských Kresách“. Snímek je prezentován jako důkaz údajné historické kolaborace Ukrajinců s nacistickým Německem a zapadá do širší vlny protiukrajinských narativů, které se v online prostoru objevují i ve střední Evropě. Pro české publikum je však klíčové, že fotografie ve skutečnosti nepochází ani z Polska, ani z Ukrajiny, ale z předválečného Československa.
Jak upozornil polský projekt Demagog.pl, fotografie byla pořízena v roce 1938 v československých Sudetech, tedy v pohraničních oblastech s početnou německojazyčnou menšinou. Osoby na snímku nejsou Ukrajinky, ale příslušnice sudetoněmecké komunity, kterou nacistická propaganda systematicky vykreslovala jako „utlačovanou“ a „čekající na osvobození Říší“. Právě takové obrazy měly legitimizovat rozbití Československa a následnou anexi pohraničí nacistickým Německem.
Fotografie navíc pochází z prostředí nacistické propagandy, která s obrazovým materiálem zacházela účelově. Snímky byly pečlivě vybírány, aranžovány nebo vytrženy z kontextu tak, aby vytvářely dojem masové podpory nacistického postupu. Nešlo o neutrální dokumentaci nálad ve společnosti, ale o politický nástroj. Přesto je dnes tentýž materiál znovu používán – tentokrát k očerňování zcela jiného národa a v úplně jiném historickém kontextu.
Způsob, jakým se fotografie „přestěhovala“ ze Sudet na „polské Kresy“ a z německé menšiny se staly „Ukrajinky“, je typickým příkladem transnacionální dezinformace. Starý vizuální materiál je záměrně opatřen novým popisem, který odpovídá aktuální politické poptávce. V tomto případě jde o snahu posílit protiukrajinské nálady a vykreslit Ukrajince jako historicky kolaborující a morálně problematický národ.
Samotný historický vztah části ukrajinské společnosti k nacistickému Německu je navíc výrazně složitější, než jak jej líčí podobné příspěvky. Historici upozorňují, že některé skupiny na územích okupovaných Sovětským svazem či Polskem mohly Německo vnímat pragmaticky jako „menší zlo“ v kontextu předchozích represí. To však nelze zobecňovat na celý národ ani vydávat za důkaz kolektivní viny. Stejně jako v jiných okupovaných zemích existovala široká škála postojů – od kolaborace přes pasivní přizpůsobení až po odpor.
Případ této fotografie ukazuje, jak snadno lze historické materiály z českého prostředí zneužít v zahraničních dezinformačních kampaních a jak rychle se mohou stát součástí nenávistných narativů. Právě proto je důležité vracet podobné snímky do jejich skutečného kontextu a připomínat, že manipulace s historií je jedním z nejčastějších nástrojů současné propagandy – bez ohledu na to, zda míří proti Ukrajincům, Čechům nebo jiným národům.