Falešný příběh Věry Sosnarové


Chodila o svém příběhu přednášet do škol, o jejím příběhu byla napsána kniha. Věra Sosnarová se rozhodla, že na sebe vezme identitu obětí politických represí, ale s největší pravděpodobností je její příběh založen na podvodu. Nejen podle historika z Ústavu pro studiu totalitních režimu Adama Hradilka existují dokumenty, které dokazují, že v gulagu nebyla.

 „Na civilní charakter repatriace, pobytu a práce Sosnarové poukazuje i skutečnost, že zmíněný Nějvo-Šajtanský metalurgický závod, kde pracovala první rok pobytu v SSSR, se nachází v místě rodiště a bydliště matky Sosnarové, ve kterém sama ve dvacátých letech před odjezdem do Československa pracovala. Je krajně nepravděpodobné, že by sovětské bezpečnostní orgány Věru Sosnarovou odsoudily k nuceným pracím či vyhnanství do místa původního bydliště její matky. (…) Podobně smyšlená jsou tvrzení Věry Sosnarové o Gulagu: tamní vězni zažívali obrovské utrpení, ale nebyli upalováni po stovkách ve stodolách ani nebyli tráveni jedem, zabíjeni za nesplnění normy či vystavováni sexuálnímu násilí v takové míře a formě, jak paní Sosnarová sugestivně líčí. (…) Desítky rozhovorů, které poskytla médiím, i besedy s ní pořádané jsou protkány výroky, jež odporují historickému poznání represí v Sovětském svazu i skutečným životním peripetiím Věry Sosnarové a její rodiny,“ píše ve studii Adama Hradilka s názvem Neskutečný příběh Věry Sosnarové, která vyšla v časopise Paměť a dějiny vydávané Ústavem pro studium totalitních režimů.

Jako motivaci vidí Hradilek touhu Sosnarové získat odškodné. „Stát přijal spoluzodpovědnost za jejich osud nejen proto, že je československé úřady nedokázaly ochránit, ale v některých případech dokonce Sovětům pomáhaly. Přímým obětem, které měly v době odvlečení československé občanství, byla přiznána jednorázová kompenzace 12 000 Kč za každý měsíc strávený v sovětské internaci, pozůstalým pak polovina této částky. Do konce roku 2002, kdy vypršela lhůta pro podání žádosti, jich Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) obdržela 254. Přezkum žádostí a přiložených dokladů spočíval v archivním výzkumu v České republice, komunikaci s ruskými úřady (archivy, ministerstvy či generální prokuraturou), ale i v pohovorech s žadateli. Odškodnění bylo nakonec přiznáno v 57 případech a celkem bylo vyplaceno 22 146 000 Kč. Nejvyšší částka činila 1 548 000 korun, nejnižší 18 000 korun. Mezi 254 lidmi, kteří si u ČSSZ podali žádost o odškodnění, byla i Věra Sosnarová, narozená 5. května 1931 v Brně. V žádosti z 8. července 2002 uvedla příběh, který je dnes díky jeho medializaci a beletristickému zpracování v základních rysech všeobecně znám. (…) V průběhu šetření Věra Sosnarová nepředložila jediný důkaz o svém pobytu v Gulagu a ani ČSSZ se přes usilovnou snahu nepodařilo žádný získat. Naopak se objevily nejen velké rozpory ve výpovědích Sosnarové, ale i doklady popírající její tvrzení. Například v březnu 2005 obdržela ČSSZ vyjádření Generální prokuratury Ruské federace, že se v ruských archivech nenachází informace o represích vůči paní Ludmile Šímové ani její dceři Věře. Již předtím získala ČSSZ pracovní knížku, poukazující na její civilní zaměstnání v době pobytu v SSSR. Po několika letech přezkumu tak ČSSZ rozhodla o zamítnutí její žádosti.,“ píše se dále v studii.

Hradilek není jediný, který si myslí, že příběh Věry Sosnarové je falešný. Publicista Vladimír Bystrov, jen o čtyři roky mladší muž a syn vězně gulagu, zpochybnil její vyprávění už v roce 2009. Předpokládal, že dotyčná nebyla v táboře Gulagu, nýbrž spíše v internačním táboře, a že v takovém táboře byla pravděpodobně do roku 1947, následně byla normální zaměstnankyní podniku Sojuzazbest a později dalších podniků. Právě Bystrov napsal pro Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu knihu Únosy československých občanů do Sovětského svazu v letech 1945–1955. Ta líčí skutečné příběhy NKVD.

Falešný příběh Věry Sosnarové:

Právě tento příběh vrhá stín na nespočet skutečných obětí zrůdného sovětského systému. Prvními oběťmi bolševické perzekuce se po roce 1917 stali čeští krajané, kteří žili na Ukrajině a v Rusku už od 19. století. K nim později přibyli českoslovenští komunisté, kteří do Sovětského svazu odcházeli budovat „zářné zítřky“, nebo uprchlíci před nacismem. K obětem gulagu patřily i tisíce lidí odvlečených z Československa po osvobození v r. 1945. Celkově perzekucí v SSSR trpělo až kolem třiceti tisíc Čechoslováků.

Například 29. května 2019 zemřel jeden z posledních svědků Gulagu původem z Československa Michal Demjan. „(…) Jejich matky (jedna z nich ovšem zemřela již ve Vinnici) deportovali na práce na bavlníkové pole do Uzbekistánu. Odsouzené vězně následně odvezli přes Oděsu až do Dnětropetrovsku, kde se organizovaly tzv. ešalony do dalších lágrů na východě. Michal Demjan byl přidělen k transportu do Ivděllagu ve Sverdlovské oblasti. Okamžitě po příjezdu určili jeho skupinu do lagpunktu (tábora) s názvem „Tolochťanka“, kde byl společně s bratrancem zařazen do brigády na kácení stromů. Jednoho dne ale utrpěl při práci úraz, po jehož vyléčení jej na několik měsíců přeřadili do pracovní brigády na svážení dřeva. Poslední půlrok v lágru pak pracoval jako táborový kuchař?“ zdokumentoval jeho příběh ÚSTR.

 „Milena Jirkovská se narodila v roce 1925 v české vesnici Volkov na Volyni. Rodina vlastnila cihelnu a rozsáhlé hospodářství. Jirkovská měla dva starší sourozence, sestru a bratra. Vychodila tamní obecnou školu, 30. léta prožila ve Volkově. Jako kulacká byla celá rodina na jaře roku 1940 deportována. Otec skončil ve vězení a byl přidělen na práci v průmyslovém podniku na Urale. Jirkovskou s bratrem a matkou transportovali v dobytčích vagonech na Sibiř. Asi po měsíci se přes Pavlodar v Kazachstánu dostala na nucené práce na farmě v oblasti mezi Novosibirskem a Omskem. Nebyla vyšetřována ani obviněna. Byli nuceni bydlet v zemljance. V zimě napadly metry sněhu, mrazy klesaly až na 40 stupňů pod nulou. V létě sbírali dobytčí lejna, kterými si pak topili, a paběrkovali klasy na pastvinách, aby si přilepšili. Denní dávka černého chleba činila pouhých 300 gramů. Pracovali hlavně u dobytka, dojili krávy a kydali hnůj. Bratr pracoval na sekání ledu, onemocněl zápalem plic a v květnu 1941 zemřel v pavlodarské nemocnici. V létě, po vypuknutí války s nacistickým Německem, byl otec propuštěn z věznice a připojil se k rodině. Domů do Volkova mohla Jirkovská odjet asi dva měsíce po skončení války v roce 1945. V oblasti právě řádili banderovci. V roce 1947 se celá rodina díky poválečné dohodě mezi SSSR a Československem nakonec dostala do Čech. Usadili se u Chebu, kde jim byl přidělen malý statek. Milena Jirkovská se vdala, má tři syny,“ zdokumentoval Ústavu pro studiu totalitních režimu.

Skutečný příběh Mileny Jirkovské:

 
Jan Cemper