Psycholog Milan Studnička, uznávaný svým působením v oblasti dětské psychologie a projektem Dovychovat, zveřejnil na sociální síti Facebook emotivní status k veřejné sbírce „Dárek pro Putina“, v jejímž rámci Češi vybrali přes dvanáct milionů korun na ukrajinskou střelu s plochou dráhou letu Flamingo. Studnička napsal: „Někteří z mých facebookových přátel (bývalých) se pyšní tím, že finančně podpořili raketu. Oni se radují, že budou trpět maminky, děti, tátové, studenti v Moskvě nebo Petrohradu, kteří s válkou nemají nic společného. Prostě se jen někde narodili a žijí…“ Dodal také, že kohokoli, kdo by obhajoval financování rakety, „okamžitě smaže ze svých přátel“.
Na první pohled může příspěvek působit jako morální apel proti násilí. Ve skutečnosti ale obsahuje několik závažných argumentačních faulů a manipulačních rámců. Především Studnička podsouvá dárcům motiv, který nikdy nevyjádřili – tedy že se „radují, že budou trpět maminky a děti v Moskvě“. To je klasický příklad slaměného panáka: autor si vytvoří karikaturu postoje svých oponentů, aby ji mohl snadno odsoudit. Ve skutečnosti ani organizátoři sbírky, ani její podporovatelé netvrdí, že chtějí zasahovat civilní cíle. Zbraně jsou předávány ukrajinské armádě, která rozhoduje o jejich použití, a ta dlouhodobě deklaruje, že útočí na vojenské a logistické cíle, nikoli na civilisty.
Další problém spočívá ve Studničkově falešné morální rovnosti. Tím, že označuje jakékoli „ubližování lidem kdekoliv na světě“ za stejně odsouzeníhodné, maže rozdíl mezi agresorem a obráncem. Taková relativizace je ve válečném kontextu klamná, protože ignoruje základní fakt: Rusko napadlo Ukrajinu, bombarduje její města a zabíjí civilisty, zatímco Ukrajina se brání. Morální ekvivalence v tomto případě paradoxně chrání útočníka a trestá oběť – kdo pomáhá napadené zemi, je podle této logiky „stejně zlý“.
Emocionální tón statusu navíc využívá apel na city a stud místo faktů. Když Studnička varuje, že se s „obhájci rakety“ odmítá přátelit, vytváří prostředí morálního vydírání – neargumentuje, ale nutí čtenáře cítit se provinile za podporu obrany napadené země. Takový přístup potlačuje racionální debatu a nahrazuje ji emocionálním tlakem.
Celkově tak Studničkův status nepůsobí jako výzva k empatii, ale jako příklad nebezpečné manipulace s morálními pojmy. Spojuje nepravdivý popis reality (že dárci chtějí, aby „trpěli civilisté“) s emocionální polarizací a relativizací zodpovědnosti za agresi. Výsledkem je, že místo aby pomáhal chápat složitou realitu války, přispívá k jejímu zamlžování a k obrácení rolí oběti a útočníka – což je typický rys dezinformační rétoriky, ať už vědomé, nebo nevědomé.