Ústavní soud vydal ve sporu mezi prezidentem Petrem Pavlem a vládou předběžné opatření, podle něhož mají vláda, ministr zahraničí a ministerstvo zahraničí bezodkladně oznámit NATO, že součástí české delegace na summitu v Ankaře je také prezident republiky, zajistit jemu i doprovodu akreditaci a nebránit jeho účasti. Soud tedy nerozhodl o tom, kdo bude dlouhodobě určovat složení delegací na summity NATO, ale pouze dočasně upravil poměry pro konkrétní summit ve dnech 7. a 8. července 2026.
Klíčové je, že Ústavní soud sám výslovně uvedl, že rozhodovat o tak významné a složité věci v časové tísni by nebylo odpovědné. Proto nerozhodl hned o meritu kompetenčního sporu, ale jen o návrhu prezidenta na předběžné opatření. Důvodem byla blížící se lhůta pro nahlášení složení delegace a riziko, že kdyby soud čekal až na konečné rozhodnutí, konkrétní účast prezidenta na summitu by už nebylo možné fakticky zajistit.
Většina pléna se opřela o dosavadní dlouhodobou praxi: od vstupu České republiky do NATO vlády účasti prezidenta na summitech zásadně nebránily a prezident se českých delegací obvykle účastnil. Výjimky se týkaly summitů v roce 2022, kdy delegaci kvůli zdravotním komplikacím prezidenta Miloše Zemana vedl premiér. Ústavní soud zároveň uvedl, že tato praxe není na první pohled protiústavní a že jejím dočasným zachováním nebude nepřiměřeně zasaženo do postavení vlády.
Rozhodnutí ale nebylo jednomyslné. Soudce Jan Wintr a soudkyně Dita Řepková uplatnili odlišné stanovisko. Důležité je, že ani oni netvrdí, že předběžné opatření v kompetenčním sporu je za všech okolností vyloučeno. Připouštějí, že si lze představit hypotetické kompetenční spory, kde by bez předběžného opatření byl účel řízení zmařen. Podle nich však v tomto konkrétním případě nebyly splněny dostatečně silné podmínky a Ústavní soud měl být zdrženlivější, protože zasahoval do probíhajících politických dějů.
Přesná formulace tedy zní: rozhodnutí je právně sporné a výjimečné, ale nelze ho poctivě označovat za svévoli nebo „ústavní puč“. Většina soudu si procesní pravomoc dovodila z přiměřeného použití občanského soudního řádu přes § 63 zákona o Ústavním soudu; menšina s tímto použitím v dané situaci nesouhlasila. To je normální právní spor uvnitř soudu, nikoli důkaz zhroucení právního státu.
Konečný verdikt o tom, jak přesně se v této věci dělí pravomoci prezidenta a vlády při zastupování státu navenek, teprve přijde. Právě proto je zavádějící tvrdit, že Ústavní soud už nyní „přepsal Ústavu“ nebo zavedl prezidentský systém. Zatím rozhodl jen to, že do konečného rozhodnutí má být pro jeden konkrétní summit zachována dosavadní praxe.