Českem se s debatou o výstavbě větrných elektráren znovu šíří poplašná tvrzení, podle nichž větrníky údajně ohrožují zdraví lidí infrazvukem, zvyšují hladinu stresového hormonu kortizolu, způsobují nespavost, vysoký tlak či další nemoci a jejich lopatky mají kontaminovat okolní půdu toxickými látkami. Taková vyjádření se objevují na sociálních sítích, při obecních debatách a v některých případech i na webech, které se tváří odborně. Problém je v tom, že alarmistické závěry často výrazně předbíhají dostupná data. Státní zdravotní ústav upozorňuje, že u běžných vzdáleností větrných elektráren od obydlí je infrazvuk příliš slabý pro lidské vnímání a podle dostupných poznatků nebyla nalezena souvislost mezi hlukem z větrníků a chorobami.
Je důležité rozlišovat dvě věci: větrná elektrárna samozřejmě může být zdrojem hluku, vizuální zátěže nebo obtěžování, a proto má být každý konkrétní projekt posuzován podle místa, vzdálenosti od domů, krajinného rázu, ochrany přírody a hlukových limitů. To ale není totéž jako tvrzení, že větrníky plošně „ničí zdraví“ infrazvukem. Světová zdravotnická organizace ve svých evropských doporučeních řeší hluk větrných turbín jako součást environmentálního hluku a doporučuje chránit obyvatele před nadměrnou hlukovou expozicí; neříká však, že by samotný infrazvuk z běžně umístěných větrných elektráren byl prokázanou příčinou široké škály nemocí, jak tvrdí odpůrci.
Podobně vyznívají i zahraniční studie. Finský vládou financovaný výzkum zkoumal stížnosti lidí žijících v okolí větrných parků pomocí dotazníků, dlouhodobých měření i expozičních testů. Výsledek byl podstatný: infrazvuk z větrných turbín nevysvětloval symptomy, které mu část obyvatel připisovala. Naměřené hladiny infrazvuku se pohybovaly na úrovních srovnatelných s běžným městským prostředím a lidé, kteří své potíže přičítali větrníkům, nebyli v testech schopni infrazvuk spolehlivě rozpoznat.
Ani širší přehledy odborné literatury nepotvrzují dramatický obraz, který šíří protivětrné kampaně. Přehledová studie publikovaná v roce 2021 uvádí, že nejlépe doloženým dopadem zvuku větrných turbín je obtěžování hlukem, přičemž důležitou roli hraje nejen samotná hladina hluku, ale i postoj obyvatel, průběh rozhodování nebo důvěra v investora a úřady. Pro jiné zdravotní dopady, včetně kardiovaskulárních či metabolických potíží, autoři nenašli jasně potvrzenou souvislost se zvukem větrných elektráren.
Častým trikem dezinformační argumentace je odkaz na jednotlivého „odvážného vědce“, který má údajně vyvracet celý dosavadní konsenzus. V české debatě se takto často objevuje švédský profesor Ken Mattsson, který se zabývá šířením infrazvuku. Jeho výzkum má smysl brát vážně, ale odpůrci větrníků z něj často vyvozují víc, než ve skutečnosti dokládá. Mattsson upozorňuje na potřebu lepšího měření nízkofrekvenčních složek zvuku, neprokazuje však, že infrazvuk z větrných elektráren způsobuje lidem nemoci. I české odborné shrnutí připomíná, že nejsou známky, že by infrazvuk pod prahem slyšení měl prokazatelné zdravotní účinky.
Podobně problematická jsou tvrzení o „toxickém spadu“ z lopatek, po kterém mají být kontaminovaní králíci, slepice nebo půda v okolí. Je pravda, že otázka materiálů používaných v průmyslu, včetně PFAS, je reálný environmentální problém a zaslouží si regulaci. Jenže z toho automaticky neplyne, že větrné elektrárny vytvářejí v okolí „měsíční krajinu“ nebo že běžná obec v blízkosti větrníku bude zásobárnou toxických potravin. To jsou emotivní závěry bez odpovídajícího důkazního podkladu.
Debata navíc probíhá ve chvíli, kdy stát řeší takzvané akcelerační oblasti pro obnovitelné zdroje. Ministerstvo životního prostředí je popisuje jako předem vytipovaná území, kde má být menší riziko střetu s ochranou přírody a dalšími veřejnými zájmy; zároveň nejde o automatické povolení konkrétní stavby. Návrh má projít připomínkováním krajů, obcí, veřejnosti i dalších orgánů státní správy.
Větrné elektrárny tedy nejsou téma, které by se mělo shazovat ze stolu mávnutím ruky. Lidé mají právo řešit hluk, krajinu, odstup od domů, zapojení obce i férové kompenzace. Manipulací se ale stává chvíle, kdy se z legitimních otázek dělá katastrofický scénář o nemocích, toxických slepicích a utajeném nebezpečí, které údajně ignorují úřady i vědci. Dostupné poznatky říkají něco střízlivějšího: větrné projekty je třeba posuzovat konkrétně a přísně, ale tvrzení, že jejich infrazvuk prokazatelně ničí zdraví lidí, oporu ve vědeckých důkazech nemá.