Debata kolem pomoci Čechům uvízlým na Blízkém východě ukazuje dvě různé věci, které je dobré oddělit. První je kvalita krizové komunikace státu, která skutečně budí rozpaky. Druhou je samotné tvrzení, že Česká republika provozuje „placenou krizovou linku za 60 korun za minutu“. To už je formulace zavádějící. Ministerstvo zahraničních věcí dlouhodobě uvádí jako nouzový kontakt číslo +420 222 420 222, na které odkazuje i v aktuálních upozorněních k situaci na Blízkém východě. Současně připomíná registraci v systému DROZD a uvádí, že na zmeškané hovory operátoři volají zpět.
Samotný systém DROZD přitom není určen k průběžnému „chatu“ s operátorem, ale hlavně k registraci cesty a k rozesílání hromadných varování a pokynů. Ministerstvo přímo popisuje, že přes DROZD rozesílá registrovaným občanům e-maily a SMS, aby je mohlo včas varovat před nebezpečím nebo jim posílat informace při mimořádných událostech. Od června 2024 je navíc DROZD součástí mobilní aplikace Portál občana. To znamená, že stát určitou digitální infrastrukturu má, ale není nastavena jako plnohodnotný online komunikační kanál „operátor–cestující“ v reálném čase. Právě tady je prostor pro oprávněnou kritiku i pro úvahy, že by v podobných krizích pomohlo robustnější online řešení, například chatová podpora nebo jednodušší internetový formulář pro okamžitý kontakt.
Zavádějící je ovšem tvrzení, že krizová linka je sama o sobě speciálně zpoplatněná. Z dostupných oficiálních informací neplyne, že by šlo o prémiovou nebo mimořádně drahou státní službu. MZV i české zastupitelské úřady ji uvádějí jako standardní nouzový kontakt pro občany v nouzi. V případě Spojených arabských emirátů ministerstvo zároveň výslovně uvádí, že v pracovní době se lze obrátit na Velvyslanectví ČR v Abú Dhabí, a na webu ambasády jsou zveřejněny i běžné telefonní a e-mailové kontakty konzulárního úseku. Jinými slovy: vedle centrální nouzové linky existuje i místní diplomatické zázemí, které mělo a má v komunikaci hrát důležitou roli.
Částka kolem 60 korun za minutu ale není vymyšlená. Ta může odpovídat ceně, kterou si účtuje mobilní operátor za odchozí hovor v roamingu mimo EU. Například O2 u Spojených arabských emirátů uvádí cenu odchozího hovoru 55 Kč bez DPH, tedy 66,55 Kč s DPH za minutu. Jestli tedy někdo volal z Emirátů na české číslo bez zvýhodněného balíčku, mohl se skutečně dostat přibližně na částku, o níž se mluví na sociálních sítích. Jenže to je rozdíl: drahé je volání ze zahraničí podle ceníku operátora, nikoli samotná krizová linka jako taková.
Přesnější závěr proto zní takto: kritika nepřehledné a místy nešťastné krizové komunikace vlády i státu je legitimní a dává smysl debatovat o tom, zda neměly být silněji zapojeny ambasády v regionu nebo modernější online komunikační nástroje. Není ale přesné tvrdit, že stát zavedl „placenou krizovou linku za 60 korun za minutu“. Správněji řečeno: stát odkázal občany na české nouzové číslo, jehož využití mohlo být pro volající mimo EU drahé kvůli roamingovým tarifům. A právě to je reálný problém, který stojí za kritiku — bez zbytečného zkreslování.