Dokument „Ukrajina – Jiná pravda“ italského filmaře Massima Mazzucca se poprvé objevil v roce 2022 a od té doby se stále šíří na sociálních sítích i YouTube, a to i tři roky po svém uvedení. Slibuje nabídnout „jiný pohled“ na konflikt na Ukrajině, než jaký přinášela hlavní média, a tím láká diváky, kteří hledají alternativní interpretace událostí. Už samotný název naznačuje, že má jít o odhalení údajně skryté reality, což posiluje dojem exkluzivity a autenticity.
Samotný film kombinuje skutečné záběry, rozhovory a vybrané pasáže z veřejných projevů západních i ruských politiků. Mazzucco v něm tvrdí například to, že události kolem Majdanu roku 2014 byly výrazně ovlivněny Spojenými státy, že média zkreslují obraz války a že ruský pohled na konflikt je systematicky potlačován. Využívá přitom techniku juxtapozice – staví proti sobě oficiální narativy a alternativní výklady, čímž vytváří dojem, že pravda je někde uprostřed a že divák sám má „odhalit“ skutečnost.
Právě tato metoda je ale jedním z hlavních terčů kritiky. Italští fact-checkeři z webu BUTAC upozorňují, že dokument směšuje ověřené skutečnosti s nepotvrzenými spekulacemi a konspiračními teoriemi. Například používá útržky výroků politiků bez širšího kontextu a předkládá je jako důkaz skrytých manipulací. Výsledkem je vyprávění, které působí sugestivně, ale postrádá transparentnost ohledně zdrojů a jejich důvěryhodnosti.
Dalším problémem je selektivní práce s obrazovým materiálem. Kritici upozorňují, že Mazzucco vybral takové záběry, které podporují jeho interpretaci, zatímco opomíjí scény či fakta, jež by ji mohly zpochybnit. Tento přístup vytváří u diváka iluzi celistvého obrazu, přestože jde o pečlivě sestavenou mozaiku, která není vyváženým zobrazením reality. Takové zacházení s materiálem je podle odborníků typické pro propagandistické filmy.
Dokument se nicméně těší dlouhodobému zájmu, což je dáno i tím, že nabízí jednoduchá vysvětlení složitých událostí. Na sociálních sítích se šíří v podobě celých kopií i krátkých sestříhaných úryvků, které získávají nový život mimo původní kontext. I v roce 2025 tak kolují fragmenty filmu s titulky v různých jazycích, často sdílené v prostředí skupin nakloněných ruským narativům nebo obecně alternativním médiím.
Shrneme-li hlavní kritiku, „Ukrajina – Jiná pravda“ není seriózním dokumentem založeným na pečlivě ověřených faktech, ale spíše směsí názorů, spekulací a polopravd, která staví na efektu „zakázaného pohledu“. Jeho pokračující popularita ukazuje, jak silně dokáže působit narativ, který se prezentuje jako odhalení skryté pravdy, a zároveň jak obtížné je vyvracet materiál, který kombinuje reálné prvky s nepodloženými tvrzeními. I po třech letech tak tento film zůstává nástrojem, který živí pochybnosti a posiluje dezinformační prostředí kolem války na Ukrajině.