Na sociálních sítích se v posledních týdnech začal opět šířit dokument s názvem „Děti Donbasu“, prezentovaný jako „zakázaný“ a „odhalující pravdu, kterou mainstream tají“. Video sdílejí zejména uživatelé na Facebooku a YouTube a výrazně ho propaguje i GoschaTV, projekt, který se veřejnosti dlouhodobě představuje jako duchovní či spirituální platforma zaměřená na sebepoznání, psychologii a „vnitřní práci“. Právě tato kombinace – ezoterický kanál a geopolitický dokument – budí na první pohled rozpaky, ale zároveň přesně odpovídá současnému trendu, kdy se v komunitách kolem „alternativní spirituality“ daří dezinformacím, konspiracím a proruským narativům, které se do nich dostávají pod rouškou hledání „skryté pravdy“.
Dokument je prezentován jako mnohaleté svědectví o osudech dětí na Donbasu od roku 2014 až po plnohodnotnou ruskou invazi v roce 2022. Sdílející jej popisují jako „nepohodlnou výpověď o západním pokrytectví“, „film, který odhaluje skutečnou povahu ukrajinské vlády“ nebo „důkaz genocidy páchané Kyjevem“. Ve spojení s emocionálně laděnými titulky a dramatickým doprovodným komentářem vzniká dojem, že jde o unikátní a cenzurovaný snímek, který pouze v Česku zůstává ignorován z politických důvodů. Nic z toho ale neodpovídá realitě: dokument není zakázaný, je veřejně dostupný na YouTube a jeho kritika nesouvisí s cenzurou, ale s jeho obsahem, metodou i způsobem, jakým prezentuje konflikt.
Obzvlášť nešťastné je zapojení GoschaTV, protože tato platforma se dlouhodobě stylizuje do role místa, kde se lidé mohou setkat s duchovním obsahem, terapeutickými rozhovory či osobním rozvojem. Postupem času se však z jejího obsahu stal pestrý mix alternativní spirituality, konspiračních narativů a explicitně proruské propagandy, která se od invaze v únoru 2022 na kanálu objevuje pravidelně. Dokument „Děti Donbasu“ tak do jejich dramaturgie zapadá nejen svým emočním nábojem, ale i narativním rámcem, který idealizuje „skrytou pravdu“ a staví diváka proti údajnému manipulativnímu „mainstreamu“.
Samotný dokument je kritizován zejména pro svou nevyváženost a jednostranné vykreslení konfliktu. Natáčen byl výhradně na územích ovládaných proruskými separatisty a filmová metoda spočívá v prezentaci výpovědí, které nejsou doplněny objektivním kontextem, nezávislým ověřením ani konfrontací se skutečnostmi, které by narativ mohly narušit. Divák tak získává dramatický, ale zkreslený obraz konfliktu, v němž je ukrajinská strana prezentována jako téměř výhradní původce násilí a Rusko či separatisté vystupují pouze v roli pasivních svědků nebo dokonce ochránců civilního obyvatelstva.
Kritici poukazují na to, že dokument ignoruje klíčová fakta o začátku války na Donbasu, o roli ruských žoldnéřů, o masivní vojenské podpoře separatistických republik i o porušování lidských práv v jejich internačních táborech. Úplně chybí informace o tom, že konflikt v letech 2014–2021 nebyl jednostranný a že mezi civilními oběťmi jsou lidé na obou stranách fronty. Tento selektivní výběr reálných tragédií vede k emocionálně silnému, ale informačně zavádějícímu výsledku, který je následně snadno použitelný jako nástroj propagandy.
Autorka dokumentu, Francouzka Anne-Laure Bonnel, se v minulosti dostala do mezinárodní pozornosti níkoli kvůli své filmové tvorbě, ale kvůli šíření proruských narativů během svých vystoupení ve francouzských médiích. Její vyjádření byla opakovaně ověřována fact-checkingovými organizacemi ve Francii, na Ukrajině i v USA. StopFake, Detector Media, ISD Global i mainstreamová francouzská média shodně uvádějí, že Bonnel používá vytržené nebo neověřené informace, interpretuje je v duchu ruské propagandy a systematicky ignoruje fakta neslučitelná s její tezí o výlučné vině Ukrajiny.
Významným problémem je i to, že v dokumentu se objevují dlouhodobě vyvrácené nebo neautentické výroky či interpretace, například známý přepis projevu ukrajinského prezidenta Petra Porošenka. Ten je v proruském prostoru používán jako údajný důkaz, že ukrajinská vláda chtěla „trestat děti Donbasu“, ale ověřovatelé opakovaně upozorňují, že jde o překroucený a nesprávně citovaný úryvek, který se v této podobě v originálním projevu vůbec nevyskytuje. Z dokumentu se tak stává ukázkový příklad emocionální manipulace skrze silné obrazy kombinované s neověřenými a propagandistickými tvrzeními.
Je proto pochopitelné, proč se dokument stal oblíbeným v prostředí proruských skupin, esoterických komunit a u lidí, kteří jsou dlouhodobě přesvědčeni, že „mainstreamová média lžou“. Pro tuto část publika představuje film potvrzení jejich již existujícího přesvědčení, nikoli zdroj nových informací. Reálné utrpení dětí a civilistů v Donbasu je v něm využito nikoli k porozumění konfliktu, ale k posílení politicky motivovaného příběhu, který odpovídá narativní linii ruské státní propagandy.
Příběh „Dětí Donbasu“ tak ukazuje nejen to, jak lze skutečná lidská neštěstí zneužít k informačním operacím, ale také to, jak snadno mohou spirituální či alternativní projekty sloužit jako kanály pro šíření dezinformací. V kombinaci s absencí kritického myšlení, důvěrou v „utajovanou pravdu“ a odporem k tradičním médiím vzniká prostředí, v němž mají takové materiály téměř neomezený prostor k šíření. V konečném důsledku pak dokument mnohem více vypovídá o současné informační krajině než o samotných dětech Donbasu.