Daniel Sterzik, veřejnosti dlouho známý pod přezdívkou „Vidlák“, prošel v posledních letech pozoruhodnou proměnou. Z blogera publikujícího emotivní texty o životě na venkově a politické frustraci se stal předsedou politického hnutí Stačilo! a jednou z hlavních tváří české radikální opozice. Média ho dnes prezentují jako lídra, ale jeho minulost plná dezinformací, konspirací a proruských narativů zůstává pevně součástí jeho veřejného obrazu.
Sterzik se do širšího povědomí dostal během pandemie covidu-19, kdy na svém blogu začal šířit texty plné nedůvěry vůči vládním opatřením, vědeckým autoritám i médiím. Velký ohlas vzbudil například jeho nepravdivý příběh o odpojování elektroměrů matkám s dětmi kvůli nezaplaceným účtům, který se ukázal jako zcela smyšlený. ČEZ ani EG.D ho tehdy jednoznačně popřeli a označili za dezinformaci. Další podobné příběhy – například o mimořádných prémiích pro „elektrikáře, kteří psychicky nezvládají“ odpojování, nebo o připravované mobilizaci mladých mužů – se ukázaly jako stejně nepodložené.
Kromě toho se Sterzik etabloval jako hlas proruského segmentu českého veřejného prostoru. Pravidelně vystupoval v alternativních a dezinformačních médiích, jako je „Nová republika“, kde opakoval narativy o tom, že za válku na Ukrajině může Západ, že Ukrajina „nemá šanci“ nebo že Green Deal může za blackouty. Tento typ rétoriky se dostává do ostrého kontrastu se skutečností, že dnes míří do vysoké politiky – a to za pomoci spojenectví s tradiční levicí.
Právě jeho angažmá v čele Stačilo! začíná narážet na limity. Jeho přítomnost se stala problémem například i pro organizátory zemědělských protestů. Na jedné z demonstrací, kde byl mezi řečníky, se část zemědělců rozhodla protest opustit kvůli tomu, že se podle jejich slov akce „zvrhla v politickou žumpu“. Mnozí z nich odmítali stát na jednom pódiu s člověkem, který byl známý právě dezinformacemi a konspirativní rétorikou.
To vše snižuje důvěryhodnost a zejména koaliční potenciál hnutí Stačilo! – což může být důvodem, proč se na poslední chvíli připojila ke kandidátce ČSSD (nyní SOCDEM). Sociální demokraté, byť slabí, mají mezi voliči stále v některých oblastech pevné jádro a zejména u části veřejnosti působí jako serióznější a kompetentnější než radikální křídlo Sterzika a spol. Spojenectví tak může být pragmatické: SOCDEM přináší značku, Stačilo! protestní energii.
Výsledkem je však paradox: na jedné kandidátce se dnes potkávají lidé, kteří během pandemie brojili proti rouškám, vakcínám a „totalitě vlády“ (Sterzik, Rédová…), s těmi, kteří naopak covidová opatření iniciovali a prosazovali – tedy někdejšími ministry a představiteli ČSSD. Tato schizofrenie může být pro voliče znepokojující. Co vlastně taková kandidátka reprezentuje? Je to odpor k systému, nebo jeho obrana?
Sterzik se tak ocitl v pozici, kdy jeho minulost není snadno vymazatelná. Ať už mluví uhlazeněji než dřív a obléká sako místo montérek, zůstává pro mnohé symbolem dezinfoscény. Jeho role v čele Stačilo! může mobilizovat voliče nespokojené s politickým establishmentem, ale zároveň ztěžuje jakékoli snahy o širší politickou spolupráci.