Ne každý má tu kritickou schopnost informace správně filtrovat, z čehož pramení velká, ne-li stěžejní část veškerých lidských (nejen internetových) konfrontací.
Podobně jako s velkým množstvím peněz, majetku či čehokoliv jiného se přímo úměrně zvyšuje i nutná odpovědnost, je nezbytné i se zvyšujícím se množstvím informací, jejichž intenzita už dávno překročila kritickou hranici, dodržovat určitou disciplínu a provádět důslednou diferenciaci zjištěných vědomostí. Ne vždy se tak děje a ne každý má tu kritickou schopnost, často pod výmluvou nedostatku času nebo energie, nabyté informace správně filtrovat, z čehož pramení velká, ne-li stěžejní část veškerých lidských (nejen internetových) konfrontací.
Svoboda je úžasná věc. Všichni jí chceme, všichni si stěžujeme, že jí máme v tomto právním státě nedostatek, ale skutečnost je taková, že relativně velká svoboda tu zatím opravdu funguje a můžeme se z ní všichni těšit. Můžeme si svobodně zvolit program pátečního večera, nikdo (kromě manželek) nám nediktuje, jestli máme jít do kina, na párty nebo prostě jen sedět doma u počítače a zjišťovat si informace prakticky o čemkoliv. A právě nad poslední zmíněnou činností visí obrovský otazník.
S dostupností internetu a jeho nekonečného obsahu jsme jako lidstvo dostali prakticky neomezenou dávku potenciálních snadno vyhledatelných znalostí a náležitě jsme se naučili této možnosti využívat. Se svobodou používání internetu jde však ruku v ruce i daň v podobě nejistoty, zda získané informace jsou pravdivé, korektní, objektivní či nezaujaté. Čím rozsáhlejším se internet v průběhu let stával a čím jednodušší bylo i pro běžné smrtelníky na internetu informace nejen vyhledávat, ale i sdílet, tím častěji a intenzivněji se začal plnit nejen cennými znalostmi, ale i celou řadou zkreslených, lživých či nepoužitelných zpráv. Samozřejmě zdarma.
Člověk jako individuální entita je obvykle velmi inteligentním článkem schopným kriticky myslet. Lidstvo jako celek ale podléhá určitým behaviorálním paradigmatům, mezi něž patří i neschopnost racionální vize, která pramení z dnešního uspěchaného západního stylu života. Jestli lze něco nazvat civilizační chorobou, pak je to kromě cukrovky a kardiovaskulárních potíží zcela jednoznačně apriori duševní nestabilita a z ní vycházející pracovní a často i rodinný stres. Člověk striktně zařazený v běžném profesně-rodinném provozu si na tento způsob života konformně navykl a s tímto zvykem jde ruku v ruce i nedostatek času a energie na to dávat do řady běžných činností něco navíc.Jediný způsob, jakým lze tyto nedostatky řešit, je oříznout ony činnosti jen na to nejzákladnější. V rámci daného tématu – získávání informací – je tím nejzákladnějším prvkem čtení jednoduše vyhledatelných zpráv (kterými často bývají ty s nejplošnější a nejagresivnější reklamou, což je bulvár a jemu podobné subjekty), často jen titulků a perexů, bez pocitu povinnosti jakkoliv nabyté informace verifikovat. Průměrný západní člověk má prostě dojem, že na ověřování informací nemá čas ani dostatek energie; přijde z práce, otevře počítač, přečte si pár zpráv a musí se jít věnovat dětem a brzy spát, aby zase ráno vstal a šel do práce. Dejme tomu, že za určitých okolností to lze chápat, nikdo po nikom vlastně ani nevyžaduje, aby hýřil znalostmi ze všech oborů na všechny strany.
Na druhou stranu člověk je od přírody tvor společenský, a když už si najde čas a energii na to spojit se s dalšími lidmi, ať už prostřednictvím sociálních sítí, nebo v hospodě tváří v tvář, snaží se často vypnout ze stresového pracovního procesu a zaměřit svou pozornost na jiná témata. A tady vzniká primární problém – celá řada z nás ráda diskutuje a vyhodnocuje události, aniž by o nich měla dostatek relevantních informací. Termín “relevantní” je zde použit zcela záměrně a je to patrně nejdůležitější pojem, pokud jde o zpracovávání vůbec jakýchkoliv informací. Máme-li skutečně dostatečné množství relevantních informací, naše morální právo na budování vlastního názoru je nepopiratelné. Často si ale děláme názor i na věci, k nimž takové informace nemáme.
Přitom způsobů filtrování informací je mnoho a pravda, zaberou o trochu více času, než pouhé čtení článků, ale i tak to není žádná věda, stačí jen používat zdravý rozum. Přečtením perexu jednoho bulvárního článku jsme dozajista určitě nenabyli dostatek informací o dané problematice; chceme-li mít relativní jistotu (protože absolutní jistotu nemáme a nemůžeme mít v ničem, snad kromě matematiky), že naše znalosti jsou správné, můžeme si je ověřit například tím, že se informaci pokusíme vyhledat z více zdrojů, všechny zdroje si ověříme, zjistíme jejich vlastnickou strukturu, nepatří-li ono médium někomu, v jehož zájmu by mohlo být informaci na dané téma jakkoliv zkreslovat, zeptáme se kompetentních lidí z oboru na jejich názor. Způsobů, jak se minimálně utvrdit, když ne přímo potvrdit, že naše informace jsou správné, je celá řada. Bez ověření nám chybí dostatečné znalosti a bez dostatečných znalostí bychom o daných tématech alespoň neměli diskutovat nebo dokonce některé informace šířit dál. To se ale bohužel neděje.
Protože lidé rádi spekulují, nedělá jim obvykle problém spekulovat i nad neověřenými informacemi. A protože jsou lidé v kapitalistických oblastech obecně relativně egocentričtí, velmi rádi se přesvědčují, že mají pravdu. Jednodušším a pohodlnějším způsobem, jak se o své pravdě přesvědčit, ale není informace si relevantně ověřit, ale prostě ony získané automaticky považovat za pravdivé a na jejich chabých základech pak v potenciálních debatách nebo sdílení názorů stavět. Přesně z tohoto typu konformního chování pak pramení popularita mnohých hoaxů, nepravdivých, falešných či lživých zpráv a na emoce útočících informací, jež obrovské množství z nás rádo a bez špetky svědomí sdílí mezi své známé, kteří trpí stejnými argumentačními fauly – “nedostatkem” času a energie – aby si informace ověřovali, a tak i oni dále sdílí tyto zprávy… a ocitáme se v začarovaném kruhu, z kterého není cesty ven. Přitom naprosto elementární premisou každé sdílené informace by měla být jistota její naprosté nedotknutelnosti, abychom se utvrdili v tom, že neuvádíme společnost do iluzorních polopravd. Co na tom, že je toto sdílení od mnoha lidí často bona fide.Tento článek snad není ani tak úvahou, jako spíš výzvou. Je příjemné odpoutat se čas od času od stereotypního života, zajít na kávu a probrat s přáteli aktuální témata hýbající světem. Zdálo by se ale nemyslitelné, že by většina informací kolujících mezi těmito přáteli byla zcela irelevantní. Bohužel se to děje. Nechceme-li toho být součástí, nechceme-li se stávat těmi, kteří slepě, iracionálně a naivně podporují společnost v její nevědomosti a zaujatosti sdílením neověřených informací, máme dvě možnosti: Informace ověřovat, nebo je nesdílet. Při první možnosti je třeba smířit se s tím, že nám jejich získávání v tom obřím oceánu volně dostupných informací zabere podstatně víc času, než dřív. Při druhé možnosti je nutné přijmout fakt, že nemáme dostatečné znalosti a prostě se vyhnout debatám nebo sdílení takových informací, jejichž stoprocentní pravdivosti sami nevěříme. Čímkoliv, co je mezi tím, mystifikujeme nejen sebe, ale i celou společnost, která pak v řetězové reakci davových psychóz těmto mystifikacím přikládá výraznou sociální váhu, skrze kterou z nich prakticky dělá pravdu. Ne skutečnou pravdu, ale takovou, kterou jí chce společnost mít. Argumenty neargumenty.
Ze zmíněného jasně vyplývá, že názor většiny nemusí znamenat názor správný. Budete-li se s tímto vědomím pouštět do jakýchkoliv sdělování svých názorů kdekoliv a komukoliv, nikdy nebudete mít šanci stavět se do pozice, kdy budete neoprávněně šířit falešné zprávy a třeba tím ve společnosti vyvolávat paniku nebo napomáhat tomu, aby společnost jednala ryze na základě emocionálního faktoru, který právě ve zpracovávání a sdílení zpráv hraje klíčovou roli. Zároveň se nikdy nestanete těmi, kdo podobným mystifikacím podléhá, a budete schopni soudně a kriticky odlišovat informace ověřené a informace zavádějící. Ať se nám to líbí nebo ne, společnost na zavádějících informacích stojí a chtě nechtě se jimi nechává manipulovat. My můžeme udělat snad jen to, že ji v tom nebudeme podporovat a od společnosti a jejích často iracionálních dogmat se oddělíme.
Protože všem teoriím vždy svědčí nějaký ten precedens, zde je příklad modelového problému. Jako uživatel elektronické cigarety se intenzivně zajímám o zdravotní okolnosti a reputaci tohoto zařízení ve společnosti. Pravdou je, že náplň do elektronických cigaret obsahuje kromě nikotinu pouze látky běžně používané v potravinářství, které všichni konzumujeme každý den, aniž bychom si to uvědomovali, a negativní důsledky na zdraví uživatele jsou dle dosavadních testů minimální nebo téměř nulové (o tomto tématu už jsem psal článek zde). Přesto je reputace vapingu, jak se užívání e-cigaret odborněji říká, velmi špatná. Proč? Důvodem je, že e-cigarety si získávají pozornost médií teprve ve chvílích, kdy se v rámci jejich užívání stane něco negativního – kupříkladu někdo, kdo si koupil čínské napodobeniny náplní, měl vážnější plicní potíže, někomu jinému zase explodovala baterie e-cigarety v kapse a podobně. Onen konformní smrtelník si tyto články přečte a automaticky získá o tomto oboru následující představu: “Vaping je nebezpečný. Způsobuje plicní potíže a zařízení může dokonce explodovat a zranit mě.”
Namísto aby si informace ověřil, nejen nakolik jsou pravdivé, ale i co bylo příčinou oněch událostí, tak je prostě přijme, ztotožní se s nimi a dále se o ně nestará. Jeho mysl však už vytvoří jednoznačnou asociaci “vaping = nebezpečí” a v této asociaci se uzavře. Tato uzavřenost dalším poznatkům způsobí, že otevře-li se ve společnosti debata na téma elektronické cigarety, je tento člověk schopen tvrdě je kritizovat, přestože si o nich kromě zmíněných dvou neověřených článků nic dalšího nezjistil. Přitom kdyby si ověřil složení látek obsažených v náplních, zjistil by si, na jakém technologickém, fyzikálním a chemickém principu e-cigarety fungují, jaké jsou výsledky odborných lékařských studií a podobně, přesvědčil by se, že e-cigarety se v tuto chvíli zdají téměř neškodné a veškeré negativní důsledky užívání e-cigaret, jako zmíněné plicní potíže nebo výbuchy, jsou způsobené pouze hrubě neopatrnou manipulací uživatelem, ale nikoli samotným produktem. Stejně tak se v minulosti objevily některé testy e-cigaret, které negativní důsledky na zdraví prokazují; kdyby si je ale čtenář řádně ověřil, zjistil by, že se testy dělaly v laboratořích Philipa Morrise, výrobce cigaret, pro něhož je přímo žádoucí, aby měly e-cigarety špatnou reputaci ve společnosti, protože kvůli nim přichází o tržby z vlastních produktů. Na takové ověřování a zjišťování dodatečných informací ale člověku nezbývá čas, a tak se dobrovolně stává obětí vlastní nevědomosti, a ještě tuto nevědomost šíří dál pod záminkou svého ega přesvědčeného o vlastní neomylnosti, namísto aby se raději zdržel vyjadřování názorů, když nemá dostatek relevantních informací. A tak by společnost fungovat neměla.
Příklad číslo dva – není přijatelné sdílet emocemi nabité hoaxy o činnosti muslimů v Evropě, nemáte-li je ověřené z více důvěryhodných zdrojů. Nedělejte si názor na islám jen ze západních neseriózních médií a z mnoha falešných polopravd, jež lidé pod návalem stigmatizačního strachu sdílí na sociálních sítích; udělejte si ho, až si o historii, ideologii i současném fungování islámu přečtete dostatek relevantních a odborných informací, kterým se dá věřit, ať už půjde o poznatky historiků, politologů, teologů a dalších kompetentních, znalých a hlavně nezaujatých odborníků, kteří se problematice věnují dlouhá léta na profesionální úrovni. Najděte si statistiky kriminality v islámských zemích, přečtěte si Korán, zjistěte si, jak funguje islám v sekulárních státech, najděte si srovnání teroristických útoků, motivaci radikálních muslimů, přečtěte si o historii Islámského státu a dalších organizací. Teprve potom si můžete vytvořit vlastní ucelený názor, který bude hodný zveřejnění a budete jej moci opřít o skutečné argumenty. Přečtením pár článků na iDnes nebo v Blesku, jejichž titulky mají často ryze emocionální charakter zacílený jen na proklik, si relevantní názor nevytvoříte, jen se budete plácat v kruhu argumentačních přešlapů z toho, jak sami dané problematice nerozumíte.
Buďte aktivnější ve zjišťování a především ověřování informací a sdílejte jen ty informace, kterými jste si relativně jisti. Bude lépe nejen vám, ale i společnosti. Uměním není mít spoustu znalostí. Uměním je mít jich třeba méně než více, ale takových, jejichž základy jsou neotřesitelně zabarikádované racionální a verifikovatelnou argumentací.