Filip Turek v České televizi hovořil, že Čína prý staví 94 TW uhelných elektráren. Má to být důkaz, že zatímco Evropa blázní ohledně ekologie, Čína staví uhelné elektrárny. V prvé řadě. „94 TW“ uhelných elektráren je v praxi jistě chyba v jednotkách. Terawatt (TW) je tisíckrát větší než gigawatt (GW), takže 94 TW by znamenalo 94 000 GW – řádově víc, než kolik má Čína vůbec instalovaného výkonu v celé elektroenergetice. V dostupných analýzách se přitom objevuje číslo 94,5 GW, nikoli TW, a vztahuje se ke kapacitě nových uhelných zdrojů, u nichž Čína v roce 2024 zahájila výstavbu (tzv. construction starts).
To ale neznamená, že „Čína kašle na obnovitelné zdroje“. Jen v roce 2024 podle oficiálních čínských statistik vzrostla instalovaná solární kapacita na zhruba 890 GW a větrná na zhruba 520 GW. To jsou objemy, které v globálním srovnání nemají obdobu a ukazují, že Čína rozvíjí fosilní i bezemisní zdroje paralelně.
Když se místo samotných „startů výstavby“ uhelných bloků podíváme na výrobu elektřiny, obraz je ještě složitější. Reuters například popsal, že v 1. čtvrtletí 2025 dosáhla v Číně „clean power“ rekordní produkce a její podíl na výrobě elektřiny vzrostl na 39 % (z 34 % o rok dříve), zatímco výroba z uhlí meziročně klesla. Tvrzení „Čína jen staví uhlí“ tak ignoruje, že rychlý růst větru a soláru už v některých obdobích reálně vytlačuje fosilní výrobu.
Proč tedy Čína současně staví tolik uhlí, když masivně buduje OZE? Časté vysvětlení v reportech a analýzách je energetická bezpečnost a stabilita sítě: po zkušenostech s výpadky a při rychlém růstu spotřeby chce mít stát k dispozici „pojistnou“ kapacitu, i kdyby ji nevyužíval pořád. Právě tady ale vzniká riziko nadbytečných kapacit a „uzamčení“ systému do uhlí déle, než by odpovídalo klimatickým cílům – a i na to upozorňují analytické organizace sledující čínský uhelný pipeline.
Výrok Filipa Turka tak míří na reálný trend (Čína opravdu povoluje a rozjíždí další uhelné projekty), ale v televizní zkratce je zavádějící hned dvakrát: jednak nejspíš zaměnil GW za TW, a jednak podsouvá jednoduchý narativ „Evropa řeší Green Deal, Čína jede uhlí“, přestože podíl čisté výroby v Číně roste a tempo výstavby OZE je extrémní. Korektní závěr tedy není „Čína je důkaz, že zelená politika je marná“, ale spíš „Čína je důkaz, že energetická transformace může běžet velmi rychle – a zároveň si stát drží fosilní kapacitu jako pojistku, což má vlastní ekonomická i klimatická rizika“.