Politik Jan Skalický na Facebooku napsal: „Němcům se nemáme za co omlouvat. Landsmanšaft v Brně nechceme. Petr Pavel se chce Němcům omlouvat. Smíření až po zaplacení reparací, které nám Němci dluží.“ Podobná sdělení se objevují v době debat kolem sudetoněmeckého sjezdu v Brně a pracují s několika silnými emocemi najednou: s připomínkou nacistických zločinů, s požadavkem na válečné reparace i s obviněním prezidenta Petra Pavla, že chce českou omluvu sudetským Němcům.
Jaká jsou fakta
Československo skutečně po druhé světové válce patřilo mezi státy, kterým měly být přiznány německé reparace. Ministerstvo zahraničních věcí uvádí, že Německu bylo na pařížské konferenci v roce 1945 uloženo vyplatit Československu jako signatářskému státu Pařížské dohody válečné reparace. Výše československých reparačních nároků podle MZV činila 306 miliard Kčs v dobové měně, zatímco vyplaceno bylo jen 230,1 milionu Kčs.
To ale neznamená, že Česká republika dnes oficiálně vede vůči Německu otevřený reparační spor. Právě naopak: Ministerstvo zahraničí ve svém stanovisku výslovně uvádí, že otázku reparačních nároků České republiky vůči Německu považuje za uzavřenou a vyřešenou. Vláda už v minulosti deklarovala, že otázku vymáhání reparací od Německa nepovažuje za aktuální.
Skalického formulace „smíření až po zaplacení reparací“ proto stojí na historickém faktu, ale dovozuje z něj dnešní politický závěr, který neodpovídá postoji českého státu. Ano, československé reparační nároky po válce existovaly a nebyly naplněny v uváděné výši. Ne, Česká republika dnes podle MZV nepovažuje tuto otázku za otevřený předpoklad česko-německého smíření.
Zavádějící je také tvrzení, že „Petr Pavel se chce Němcům omlouvat“. Demagog.cz ověřoval šířící se tvrzení, podle nichž prezident vyzval k omluvě sudetským Němcům, a nenašel pro ně oporu ve veřejných projevech, rozhovorech ani vystoupeních prezidenta. Pavel ocenil posun v rétorice sudetoněmeckého sdružení a poděkoval Berndu Posseltovi za práci na zlepšování vztahů, nevyzýval ale k české omluvě sudetským Němcům.
Smíření mezi Čechy a Němci se přitom neopírá o popření nacistických zločinů. Česko-německá deklarace z roku 1997 jasně říká, že německá strana se hlásí k odpovědnosti Německa za roli v historickém vývoji, který vedl k Mnichovské dohodě, rozbití a obsazení Československa, a lituje utrpení a křivd způsobených českému lidu nacistickými zločiny. Zároveň ale česká strana v deklaraci lituje utrpení a křivd způsobených nevinným lidem při poválečném vyhánění, nuceném vysídlení, vyvlastňování a odnímání občanství, včetně excesů odporujících humanitárním zásadám.
Právě tady je hlavní manipulace podobných výroků. Připomenout nacistickou okupaci, teror, popravy, koncentrační tábory a zničení Československa je naprosto legitimní. Nelze z toho ale vyvozovat, že „se nemáme za co omlouvat“ ve vztahu ke všemu, co se odehrálo po válce. Kolektivní vina německého obyvatelstva nemůže ospravedlnit násilí na civilistech, kteří se osobně nedopustili zločinů. Česká strana to ostatně v deklaraci formulovala už v roce 1997.
Do obrazu nepasuje ani představa, že sudetoněmecké vedení dnes plošně popírá vinu sudetských Němců na rozbití Československa. Předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt se podle České televize omluvil za roli sudetských Němců při vzestupu nacismu a podobnou omluvu pronesl opakovaně.
Verdikt
Výrok je zavádějící. Československo mělo po druhé světové válce vůči Německu reparační nároky a ty nebyly naplněny v původně uváděném rozsahu. Česká diplomacie však dnes otázku reparačních nároků považuje za uzavřenou a vyřešenou. Tvrzení, že prezident Pavel chce, aby se Češi Němcům omlouvali, není doložené. A výrok „Němcům se nemáme za co omlouvat“ zamlčuje, že poválečné násilí a křivdy vůči nevinným civilistům česká strana v Česko-německé deklaraci sama označila za součást bolestné minulosti, kterou nelze popírat ani omlouvat.
