Na sociálních sítích často nalezneme narativ o tom, že Ukrajina se (stále) hlásí k fašismu. Má to dokazovat i červeno-černá vlajka, která se čas od času objeví na nějakém shromáždění, popřípadě ji vyvěsí ukrajinští vojáci na (znovu) dobytém území. Červeno-černé vlajky jsou někdy považovány za symbol banderovců. Jaká je ovšem skutečná historie této vlajky a co znázorňuje? To se snažil zjistit web Fakenes.pl a my přinášíme jeho překlad.

Historie

Červené a černé barvy provázejí Ukrajince od kozáckých dob. Již v té době se objevily na praporech Záporožců. Kromě nich dominovala modrá, žlutá a bílá. Všechny tyto barvy se ve státní symbolice používají dodnes.

Žluto-modré a červeno-černé prapory se objevují i ​​na jednom z nejznámějších obrazů zachycujících historii Ukrajiny. „Kozáci píší dopis sultánovi “ je velmi významné dílo ukrajinského obroznece Ilji Repina z devatenáctého století. V pozadí obrazu nalezneme dva prapory s výše zmíněnými barvami. Repin přikládal velký význam historické přesnosti a díla maloval na základě historických událostí.

Na Ukrajině jsou také velmi oblíbené výšivky z červené a černé barvy. Obvykle se skládá z geometrických tvarů a květinových motivů. Každý region se pyšní svými návrhy. Dominantní barvou je červená, nejčastěji kombinovaná s modrou nebo černou. Vyšívání je s Ukrajinou spjato již stovky let a je důležitou součástí kulturní identity obyvatel této země. Dodnes zůstává poměrně oblíbeným koníčkem zejména mezi seniory. Níže vidíte mapu Ukrajiny složenou z nejoblíbenějších vzorů v regionu. Tyto barvy se také často používají během různých svátků, například při malování kraslic. Neexistuje tedy žádná souvislost mezi vyšíváním a připomínáním činnosti bojovníků Ukrajinské povstalecké armády.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Červenou a černou barvu používala i Legie ukrajinských sičských střelců, která byla součástí rakousko-uherské armády během 1. světové války. Cílem oddílu bylo osvobodit Ukrajinu z ruské nadvlády. Popsané barvy zaujímaly mezi členy Řádu Železné ostruhy zvláštní místo. Byla to organizace vytvořená v roce 1916 příslušníky Legie, složené převážně z ukrajinské inteligence. Její erb obsahuje černé ostruhy na červeném pozadí. Odznaky v těchto barvách nosili členové řádu na uniformách. Ukrajinský básník Roman Kupczynski, který byl také vojákem legie, popsal ve svých básních použití červené a černé barvy.

Po první světové válce sehráli zakladatelé řádu obrovskou roli v udržování národního ducha mezi Ukrajinci. Řád železné ostruhy sám přestal existovat, ale v jeho tradicích pokračovali skauti. Některé jednotky skautů používaly barvy a symboliku řádu. Tyto tradice přežily dodnes i přes zákaz jejich činnosti v SSSR.

Vlajka OUN

Organizace ukrajinských nacionalistů byla založena v roce 1929 ve Vídni. Jejím cílem bylo vytvořit nezávislý ukrajinský stát s autoritářským charakterem. Vedení bylo připraveno provést etnické čistky Poláků a Židů, aby „vyčistilo“ země, které považovali za etnicky ukrajinské. Ve 30. letech OUN organizovala četné teroristické útoky na představitele polských úřadů a sabotážní akce. V té době používal především státní vlajku (modrou a žlutou) a modrý prapor s trojzubcem, jehož střední část tvořil meč (oficiálně schválen až v roce 1964).

Před válkou a během války OUN spolupracovala s Třetí říší. V roce 1940 se organizace  rozdělila. Stepan Bandera se postavil proti Andriy Melnykovi, který byl ve vedení od roku 1938. V důsledku toho byly vytvořeny dvě frakce: OUN-M a OUN-B (nazývané revoluční). Ti první zůstali ve spolupráci s Němci, ti druzí na ni kromě sporadických případů rezignovali.

Aby se OUN-B odlišila od členů strany Melnyk, přijala na zasedání v Krakově v dubnu 1941 organizační vlajku a červeno-černý státní znak. Zároveň se v symbolice upustilo od používání trojzubce s mečem a vrátila se jeho původní podoba. Zde stojí za zmínku, že žlutá a modrá byly vždy považovány za národní barvy. Červená a černá byly naproti tomu revolučními barvami představujícími krev a zemi. Vlajky v obou barvách byly ochotně používány při vlasteneckých manifestacích za 2. světové války.

Červené a černé barvy v UPA

V říjnu 1942 byla zformována Ukrajinská povstalecká armáda , ozbrojené křídlo OUN-B. Vedla boje s jednotkami polského undergroundu, Němci a SSSR. Dopustila se četných zločinů proti Polákům, které se někdy dotkly i samotných Ukrajinců. Od února 1943 do února 1944 prováděla UPA ve Volyni genocidu proti polskému národu. Během tohoto období zemřelo 50 000 až 100 000 lidí.

UPA neměla žádnou oficiální vlajku. Ozbrojenci nejochotněji používali státní vlajku, ale důležité místo zaujímaly barvy OUN-B. Při ceremoniích (např. přísahání UPA) používali obě vlajky současně. Dekorace udělované bojovníkům byly obvykle červené a černé. Tyto barvy byly použity i na pohlednicích a dalších grafických materiálech UPA. Objevili se také v četných písních a básních ukrajinského nacionalistického undergroundu.

Po válce zbytky OUN a UPA pokračovaly ve své partyzánské činnosti až do 50. let 20. století.Většina ukrajinských nacionalistů byla již v zahraničí, kde mezi nimi docházelo k četným rozporům. Sám Stepan Bandera spolu s některými členy OUN-B řídil operace z Německa za podpory britské rozvědky. Sovětskému agentovi se v roce 1959 podařilo zavraždit Banderu. Zbytky nacionalistických organizací přežily v exilu až do roku 1991 a Ukrajina získala nezávislost. Po celou tuto dobu ctili symboliku OUN a při své činnosti používali červenou a černou barvu.

V popkulturním povědomí Ukrajinců se tyto barvy objevily díky písni „Dwa Kolory“ napsané v roce 1964. Složil ji Oleksandr Biłasz na báseň Dmytra Pavlychky. Píseň je o ženě, jejíž život provázejí barvy červená a černá. První má symbolizovat lásku a druhý smutek. Autoři spojovali tyto barvy s dětstvím a tradiční výšivkou. Sovětská cenzura, spatřující v těchto barvách souvislost se symbolikou OUN, zakázala vysílání písně v rádiu. Přesto provázela další generace Ukrajinců.

Současnost

Po získání nezávislosti Ukrajiny v roce 1991 se četné skupiny začaly odvolávat na tradici Organizace ukrajinských nacionalistů a považovaly se za její dědice. Jedním z prvních byl Kongres ukrajinských nacionalistů, založený v roce 1992 členy OUN-B vracejícími se z emigrace. Prezentuje nacionalistické názory a obhajuje silný národní stát. Pravý sektor také odkazuje na tradice OUN a UPA. Přestože její členové reprezentují mladší generaci ukrajinských nacionalistů a nejsou přímo spojeni s emigrantskými frakcemi OUN. Jsou také pro spolupráci s Polskem.

Obě strany odkazují na červenou a černou symboliku, používají ji ve erbech a organizačních vlajkách. Zároveň tvoří malou část ukrajinské politické scény. Žádný z nich nemá zástupce ve Nejvyšší radě Ukrajiny. Další radikální strana, Všeukrajinský svaz „Svoboda“, používá ukrajinské národní barvy, přičemž za ukrajinské národní hrdiny uznává bojovníky UPA a členy OUN.

Pro současné Ukrajince jsou červenočerné vlajky především symbolem revolučního boje. Červená barva symbolizuje krev prolitou za svobodu a černá barva symbolizuje ukrajinskou zemi, za kterou hrdinové bojují. Jak asi tušíte, má to zvláštní ohlas nyní, během ruské invaze.

Červenou a černou barvu najdeme i v mnoha místních symbolech, které přímo neodkazují na ukrajinský nacionalismus. K vidění jsou například na vlajce Ivano-Frankivské oblasti.

Souhrn

Používání červené a černé barvy v celé ukrajinské historii je složitý problém. Ne vždy měly negativní konotace. Jejich použití bojovníky UPA a členy OUN-B na ně však vrhá dlouhý stín. V dnešní době je Ukrajinci spojují především s revolučním bojem za nezávislost země. Mnohé radikální organizace, i když většinou menšího významu, je však využívají při prezentaci rasistických a xenofobních názorů.

Používání rudých a černých vlajek jako odkazu na činnost organizací odpovědných za masové zločiny vyvolává morální odpor. Konečné posouzení však jako redakční tým necháváme na našich čtenářích. Doufáme, že tento článek pomůže lépe pochopit celý kontext a zvýšit povědomí o této problematice. Na závěr se sluší poznamenat, že vidět každé místo propagující barvy OUN/UPA je čin hraničící s absurditou. Kombinace těchto barev se totiž může objevit v nejrůznějších kontextech. Přidávat je násilím do protipolského spiknutí je součástí široce rozšířených narativů ruské propagandy.


author