Čarodějnické procesy poslance Pavla Kováčika


Bylo jen otázkou času, kdy při ve veřejných diskusích o zdanění tzv. církevních restitucí zazní dosud se často vyskytující protiklerikální argument, že „církev“ (myšlena tím zejména katolická církev) vedla čarodějnické procesy.

Bylo jen otázkou času, kdy při ve veřejných diskusích o zdanění tzv. církevních restitucí (tj. o návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) zazní dosud se často vyskytující protiklerikální argument, že „církev“ (myšlena tím zejména katolická církev) vedla čarodějnické procesy.

Přiznám se, že mne nad očekávání příjemně překvapilo, když jsem tento argument nenašel v jinak velmi tendenční až propagandistické knize Miroslava Grebeníčka „Ve znamení kříže“. Tomuto opusu obstaral koncem loňského roku značnou a jistě velice vítanou publicitu ministr kultury Antonín Staněk. (Jedinec s větší dávkou zlé vůle by asi v této souvislosti podrobněji rozvedl poznatek, že A. Staněk vyučoval od roku 2001 na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého, kde v roce 2011 obhájil nynější komunistický poslanec JUDr. PhDr. Zdeněk Ondráček, PhD. dizertační práci. Její téma „Násilí jako patologický sociální jev v rodině“ se asi může leckomu jevit – s ohledem na osobu autora – absurdní (https://theses.cz/id/1w1mlt)). Chtělo by se skoro napsat, že univerzitně školený historik Grebeníček přece jen dokázal nahlédnout ošemetnost argumentace čarodějnickými procesy. Tak daleko je ovšem možné v pozitivním hodnocení někdejšího dlouholetého učitele dějin dělnického hnutí na brněnském ústavu marxismu-leninismu stěží zajít…

S antiklerikální instrumentalizací čarodějnických procesů vystoupil posléze při projednávání shora uvedeného zákona v parlamentní rozpravě Grebeníčkův stranický kolega Pavel Kováčik. Dotyčný poslanec, školením zemědělský inženýr a dřívější profesní praxí zootechnik, prohlásil (citováno podle přepisu stenografického záznamu jednání): „ …ale také o té morálce, za které ten majetek vznikal, začasté velmi čestným způsobem v čarodějnických procesech, jejichž oběti, nebo rodiny, jejichž oběti nebyly nikdy odškodněny. Ostatně ono nebylo koho odškodňovat, protože tam se šlo důsledně do hrdel a statků, zejména do těch statků, když už ta hrdla byla vyřešena.“ Přes značně kuriózní charakter citovaného výroku je nesporné, že poslanec Kováčik použil čarodějnické procesy jako antiklerikální argument. Celou věc nelze úplně odbýt pouhým konstatováním, že Kováčik zřejmě nabyl větší část znalostí o čarodějnických procesech z působivého filmu Otakara Vávry a Ester Krumbachové (dost pochybuji, že zná, byť i jen slavné drama Arthura Millera z roku 1953) a že je na tom dost podobně (použijeme-li analogii s jeho vlastním oborem) jako literární vojín Kefalín, u něhož major Terazky dovozoval schopnost pečovat o erární vepře z faktu, že před vojnou byl asistentem režie ve Venkovském divadle.

Sama představa, že církev byla odpovědná za hony na čarodějnice, je (pouhou) obecně rozšířenou a v historickém vědomí obtížně vyvratitelnou legendou. Tuto myšlenku formuloval už před 12 lety profesor Johannes Dillinger, jeden z nejlepších znalců dějin evropských čarodějnických procesů, tehdy působící na univerzity v Oxfordu. Podobné konstatování nalezneme ovšem prakticky ve všech standardních evropských a amerických vědeckých pracích o dějinách magie a čarodějnických procesů vydaných v posledních dvou desetiletích. Mimo jiné tedy i v monografii světoznámého německého historika Wolfganga Behringera, která vyšla před několika lety i v českém překladu.

Německý religionista a teolog Marco Frenschkowski sestavil v roce 2012 seznam nejčastějších klišé a mylných představ, spojených s čarodějnicemi a jejich pronásledováním. Mezi tato klišé náleží např. nesprávná představa, že hon na čarodějnice byl typickým evropským jevem, který skončil v 18. století a který si vyžádal miliony obětí, téměř výhradně jen žen. Mylnou se ukázala i domněnka (vůčihledě šířená poslancem Kováčikem i na půdě českého parlamentu), že největší hony na čarodějnice proběhly tam, kde nebyla narušena moc církví.

Magie je fenoménem, který doprovází lidstvo od jeho prvopočátků až do současnosti. V určitých krizových vývojových fázích některých kultur a civilizačních okruhů se stávali a stávají domnělí či skuteční provozovatelé magických praktik objektem pronásledování, nezřídka velmi brutálního a doprovázeného hromadným, či dokonce masovým vražděním.

Projevem takovéto krizové fáze ve vývoji evropské, resp. euroamerické civilizace byly čarodějnické procesy, které probíhaly od první poloviny 15. do druhé poloviny 18. století a postupně zasáhly, byť v nestejné míře, větší část evropského kontinentu i některé španělské a anglické kolonie v Americe. Jejich přímou obětí se v rámci celé euroamerické civilizace v uvedeném období stalo podle současných odhadů 50-60 tisíc lidí, většinou žen, ale také mužů a dětí. Po pogromech na Židy šlo o největší válkou přímo nezapříčiněné masové vraždění lidí v dějinách euroamerické civilizace do počátku 20. století. Masové vraždy 20. století (počínaje Turky páchanými arménskými řežemi v letech 1915-1916 přes hladomor na Ukrajině v první polovině 30. let, stalinský teror let 1937/38 a židovský holocaust až po Pol Potovu genocidu v Kambodži ve druhé polovině 70. let) si vyžádaly – měřeno počtem obětí – o dva číselné řády vyšší počet lidských životů.

Zmíněnou krizovou fází procházejí (nebo prošly) v posledním půlstoletí některé mimoevropské kultury a civilizace. K pronásledování (domnělých či skutečných) provozovatelů magických praktik (a tedy k honům na čarodějnice) dochází v současné době v některých rozvojových zemích Asie a Afriky. Tuto skutečnost ostatně dokumentují v řadě zemí v posledních dvou desetiletích i výroční zprávy organizace Amnesty International. Hony na čarodějnice byla a je zasažena zejména postkoloniální subsaharská Afrika – zjednodušeně řečeno státy jižně od Sahary, které vznikly po osvobození z evropské koloniální nadvlády a získání nezávislosti, většinou v 60. letech. V několika afrických státech je v současné době magie (tj. zejména konání, kterým může být domněle způsobena druhé osobě újma magickými praktikami, spočívajícími třeba v seslání zlého ducha, zaklínání či propichování voskové figurky) trestným činem (Togo, Kamerun). V řadě zemí subsaharské Afriky proběhly v posledním půlstoletí regulérní hony na čarodějnice, v dalších jsou domnělé čarodějnice a osoby zasažené zlým duchem vražděny i v současné době (Nigérie, Ghana, Tanzanie ad.). V jiných zemích se tamějším vládám daří vzdorovat tlakům obyvatelstva na pronásledování osob provozujících (podle jeho představy) škodlivou magii jen s krajním vypětím. V Angole se před deseti lety v tomto záslužném úsilí spojila katolická církev s druhdy marxistickým prezidentem José Eduardem dos Santosem. Stalo se tak s výslovnou podporou papeže Benedikta XVI., který ve svém projevu v Luandě v březnu 2009 poukázal na nelehkou situaci místních katolíků, jejichž úsilí je částí místního obyvatelstva považováno za podporu „zločinných“ provozovatelů a provozovatelek škodlivé magie. S četnými případy lynčování domnělých čarodějnic se od 80. let potýkala dokonce i Jihoafrická republika.

Pokud poslanec Kováčik skutečně (bezesporu správně a velice chvályhodně) považuje čarodějnické procesy za obrovské zlo, je na místě se ho dotázat, proč veřejně nekritizoval východním blokem podporovaného beninského marxistického prezidenta Mathieu Kérékoua (1933-2015), jenž v polovině 70. let vedl ve své zemi masivní protičarodějnickou kampaň. U příležitosti této kampaně byla dokonce vydána zvláštní poštovní známka (https://colnect.com/en/stamps/stamp/578342-Chopping_down_magical_tree-Campaign_against_witchcraft-Benin). Stejně tak nevím o tom, že by P. Kováčik vystoupil v 80. či v první polovině 90. let proti tomu, když jeho „soudruh“, tanzanský marxistický prezident Julius Nyerere (1922-1999) povraždil během pokusu o násilnou kolektivizaci řádově desítky tisíc obyvatel své země jako čarodějnice a kouzelníky. Právě Nyerere, podporovaný svého času Moskvou (a tedy přinejmenším nepřímo též Komunistickou stranou Československa a P. Kováčikem osobně) politicky, ekonomicky i vojensky, se stal největším čarodějnickým katem v historii lidstva. Ani zdaleka mu nemůže konkurovat kterýkoli z německých „čarodějnických biskupů“ konce 16. a první poloviny 17. století. Také pro poslance Kováčika platí, že ignorantia nocet et neminem excusat.

Shrnuto a podtrženo: Míra odpovědnosti nynější nástupkyně KSČ za čarodějnické procesy je bezesporu nesrovnatelně větší než současné katolické církve. Odpovědnost někdejšího člena KSČ je v tomto směru větší než jakéhokoli současného představitele české katolické církve, které Kováčik neváhá čarodějnické procesy předhazovat dokonce i od řečnického pultu Parlamentu České republiky. Navzdory tomu, co jsem uvedl výše, bych si neodvážil ani KSČM, ani poslanci Kováčikovi odpovědnost za hony na čarodějnice (v přímém, nikoli přeneseném slova smyslu) veřejně přičítat. Tím spíše by je ale nikdo z KSČM neměl předhazovat komukoli jinému.

Jen s malou mírou nadsázky lze napsat, že odkaz na čarodějnické procesy (přesněji řečeno jen: na zakořeněnou populární představu o nich) jako argument proti katolické církvi, či kterékoli jiné evropské křesťanské církvi, je při současném stavu interdisciplinárního vědeckého poznání obecně antropologického fenoménu magie a pronásledování jejích domnělých či skutečných provozovatelů naprosto scestný. Je snad dokonce srovnatelný s argumentační instrumentalizací tzv. Protokolů sionských mudrců proti osobám židovského původu či proti Izraeli. Kořeny obojí argumentace jsou ostatně zčásti totožné.

Mimochodem a na závěr: Jedinou známou obětí kouzelnických a čarodějnických procesů u nás, jež byla odsouzena k smrti za čarodějnictví katolickou církví, byl šumperský děkan Kryštof Alois Lautner (cca 1622-1685). V Římě se tehdy o jeho odsouzení a popravě nikdo nedozvěděl. Lautner však paradoxně v době, kdy byl potupně upálen, žádnou rodinu neměl…

Text původně vyšel na blogu Idnes.cz.

Poznámka Manipulátoři.cz: Čarodějnické procesy byly v českých zemích ojedinělé. Jediným územím, které významněji postihly, bylo Jesenicko a Šumpersko s převládajícím německým obyvatelstvem, které sousedilo se Slezskem; odtud na naše území pronikala pověra o moci čarodějnic. Během 17. století zde bylo upáleno asi dvě stě lidí. Při pokusu o přechod československých hranic se Spolkovou republikou Německo a Rakouskem v letech 1948-1989 bylo komunistickým zastřeleno 145 lidí a usmrceno elektřinou „elektrického zařízení k ochraně hranic“ 96 lidí. Z politických důvodů bylo popraveno v době komunismu 248 osob (247 mužů a 1 žena), v tom zahrnuto 12 prominentních komunistů (Slánský a spol. a O. Závodský). Ve vězeňských zařízeních zemřelo přibližně 4 500 osob.

 
Petr Kreuz