Debata o střetu zájmů Andreje Babiše se znovu otevřela ve chvíli, kdy oznámil, že akcie Agrofertu „zaparkuje“ do trustové struktury, kterou má spravovat nezávislý správce a kontrolovat nezávislý protektor. Podle Babiše jde o krok, který splňuje požadavek prezidenta pro jmenování premiérem. Podle odborníků však zásadní problém zůstává. Protikorupční expert a bývalý ředitel Transparency International David Ondráčka pro Aktuálně.cz uvedl, že tento model v českém prostředí nepředstavuje skutečný blind trust a reálně tak střet zájmů neřeší. Především proto, že skutečně „slepá“ správcovská struktura vyžaduje stav, kdy politik nejen nemá kontrolu, ale ani informace o tom, co vlastní – a to v situaci Andreje Babiše objektivně nelze naplnit.
Blind trust je mechanismus běžný například v USA. Funguje na jednoduchém principu: politik převede majetek do fondu, jehož správce má plnou autonomii a politik neví, jak správce s majetkem nakládá. Ztrácí tak i vědomost o tom, z čeho může těžit, a tedy i motivaci ovlivňovat rozhodování státu v osobní prospěch. Taková struktura předpokládá naprosté odstřižení od informací, komunikace i kontroly. Pokud však politik – jako v případě Babiše – veřejně a detailně zná portfolio firem, které do holdingu spadají, skutečně „slepý“ režim už z principu nevzniká.
České „svěřenské fondy“ navíc nejsou totéž co anglosaský blind trust. Česká legislativa pracuje s institutem svěřenského fondu, který může mít velmi různé parametry, ale není automaticky anonymní ani neprostupný. Zakladatel může ovlivňovat statut fondu, lze nastavit jasné výhody pro beneficienty a samotná struktura zůstává mnohem průhlednější než režim, který má eliminovat veškeré osobní vazby. To je zásadní rozdíl. Pokud politik přesně ví, že konkrétní rozhodnutí vlády může ovlivnit hospodaření společností, které v minulosti ovládal a jejichž výnosy se mohou v budoucnu vrátit jeho rodině, pak střet zájmů existuje bez ohledu na to, kdo je formálně správcem fondu.
V evropském kontextu má tato otázka ještě ostřejší obrys. Evropská komise i soudy už v minulosti opakovaně konstatovaly, že Andrej Babiš měl jako člen vlády střet zájmů ve vztahu k dotacím pro Agrofert. Klíčovým aspektem nebyla právní forma vlastnictví, ale faktická možnost ovlivňovat státní orgány, jejichž rozhodnutí se týkala skupiny Agrofert. Pokud tedy Babiš nadále zůstává politicky nejmocnější osobou v exekutivě, samotné vložení akcií do trustové struktury nemusí z pohledu EU znamenat „odstřižení“. Rozhodující je, zda má i nadále možnost profitovat nebo uplatňovat vliv – nikoli pouze to, jak konstrukce vypadá na papíře.
Ondráčkova slova o tom, že spory se budou vracet, proto mají racionální základ. Pokud Evropská komise nebo evropské soudy shledají, že nový model neodstraňuje faktický vliv Andreje Babiše na Agrofert, může pokračovat nejen právní, ale i politická část kauzy. Jak říká Ondráčka: „On i jeho podřízení přece přesně vědí, co do jeho holdingu spadá a kterým firmám a jak má jako premiér přihrát veřejné penězovody.“ V tom spočívá jádro problému – znalost struktury a motivace je něco, co blind trust vyžaduje odstranit, ale české řešení to nedokáže.
Ať už bude trust spravovat kdokoliv, zásadní otázka zní jinak: dokáže nový premiér učinit rozhodnutí, která mají dopad na Agrofert, aniž by byl jeho osobní či rodinný prospěch jakkoli dotčen? Pokud ne, pak se samotná změna právní formy nemůže stát definitivním řešením. A je pravděpodobné, že Brusel i české soudy budou tento model znovu a znovu podrobovat přezkumu.