Jako reakci na formální anexi ukrajinských území ruským gangsterským „státem“ prostřednictvím akce zvané bůhvíproč referendum, se v Česku rozvinula recesistická vlna pohrávající si s fiktivním přičleněním části Východního Pruska k České republice.
Na neutuchající zesměšňování Ruska zareagoval politolog Ondřej Slačálek svým článkem „Ano, také jsme byli křižáci. Je to důvod ke studu, ne k hrdosti“, který 11. října 2022 vyšel na serveru A2larm.
Z článku citujeme následující pasáže:
„Vtipkování na téma připojení Královce k České republice ignoruje krvavou historii křižáckých výprav, vyvražďování a násilnou christianizaci.
Kliďte se z cesty, Čechy zachvátily humory! „Malý český člověk“, jak ho kdysi pojmenoval Ladislav Holý, si to chce vtipem zase jednou rozdat s mocnými tohoto světa a podrývat jejich moc svým bezbřehým smíchem – to je přece dobrá, i když v některých svých projevech („to chce klid“) už trochu otravná tradice. Jenže… Češi vtipkující o Kaliningradu jsou asi podobně vkusní, jako kdyby Němci vtipkovali o holocaustu, Britové ironizovali masakry v kolonizované Indii nebo Rusové vymýšleli humor o hladomoru na Ukrajině. Jen se ty masakry staly o něco dříve, takže se patrně nepočítají.
[…]Jako účastníci křižáckých výprav jsme opravdu „byli Západ“, dokonce tak moc, že by dnešní protagonisté západního šovinismu jako Roman Joch, Pavel Šafr či Petr Hlaváček mohli jen tiše závidět. Byli jsme v čele výpravy, která vyvražďovala pohanské kmeny, vynucovala pod hrozbou smrti náboženské konverze a rozšiřovala moc impéria. Papež, který prohlédl až příliš průhledné využívání kruciáty pro rozšiřování moci ze strany českého krále, zachránil tehdejší Čechy před podílem na mnoha dalších zločinech, jimiž se panství německých rytířů v oblasti, kde jsme ho pomáhali zavádět, nechvalně proslavilo.
[…]Dnes žijeme v epoše postupné ztráty historického vědomí. Z příběhu husitství, kdy Češi bránili „poznanou pravdu“ a náboženskou odlišnost proti křižáckým výpravám, jsme udělali kvazihollywoodský škvár o středověkém žoldáku Žižkovi, z něhož ovšem tak nějak vypadlo právě husitství. Z příběhu, kdy Češi sami byli křižáky, děláme zdroj kvaziimperiálních humorných fantazií o tom, jak Češi znovu získají moře a vysmějí se Putinovi. Jenže příběh o založení Königsbergu není ani trochu k smíchu. Smějeme se totiž svým nárokům na místo, kde naši předkové vraždili.
Nedávno zesnulá polská literární teoretička a levicová myslitelka Maria Janion rozvíjela myšlenku, že je třeba se vracet před křesťanskou kolonizaci, k pohanským Slovanům. Bez toho, abychom dali zaznít i jejich vyvražděným, potlačeným a poplivaným hlasům, nebude kulturní paměť tohoto regionu úplná.
V zásadě s Janion souhlasím, jen bych ani zdaleka nemluvil pouze o Slovanech. Region mezi Západem a Ruskem, jehož velká hodina nyní opět přišla v důsledku nejnovějšího návalu ruského imperialismu, je místem mnoha etnických skupin. Všechny si zaslouží úctu, ty živé i ty už vyvražděné. Ti, na jejichž vraždění jsme se podíleli, by přinejmenším neměli být objektem našeho výsměchu a ignorance.“
[Konec citace]
Při četbě tohoto článku jsem si vzpomněl na autobiografický román Ernesta Thompsona Setona „Dva divoši“ v překladu Libuše Bubeníkové a Jiřího Valji. Ve 14. kapitole autor popisuje jednání matky hlavního hrdiny:
“Od těch chvil až do jara Yan denně nabýval sil a sbližoval se s matkou. Pokoušela se projevit zájem o záliby, kterým byl oddán tělem i duší. Ale také se vydatně snažila, aby v něm vzbudila zájem o svůj svět. Byla to chorobně nábožná žena. Její řeč se hemžila citáty z Písma. Měla jich obrovskou zásobu – vlastně je znala všechny; a používala jich při všech možných i nemožných příležitostech s omračující dovedností.
Kdykoliv spatřila skupinu mladých lidí, kteří tančili, dováděli, hráli nějakou hru, nebo se dokonce srdečně smáli, přerušila je slovy: „Děti, jste si jisty, že můžete žádat od Boha, aby vám takové chování požehnal? Což si myslíte, že bytosti s nesmrtelnou duší pro věčnou spásu mohou popustit uzdu takové lehkovážnosti? Obávám se, že hřešíte, a buďte si jisti, že vás váš hřích odhalí. Pamatujte si, že budeme muset zodpovídat za každé plané slovo a skutek velkému soudci na nebesích i na zemi.“
Závěr
Porovnání obou textů dokládá, že fundamentalisté jakéhokoli zabarvení nemají smysl pro humor (známe to od komunistů, z tyjátru kolem filmu Život Briana nebo reakcí muslimských fanatiků na nevinné karikatury). V reakci na to, co jim je nemilé, pak mávají jednou Bohem, jindy rasismem, rusofobií, islamofobií či bojem proti kolonialismu, aby se utvrdili ve své nadřazenosti nad druhými.
Slačálek zcela scestně hovoří o hrdosti na křižáky, ačkoli o ničem takovém aktuální recesistické hlášky nevypovídají. Královec navíc k české koruně nikdy nepatřil. Stupidní je zmínka o kvaziholywoodském škváru o Žižkovi, kdy autor z historicky a umělecky těžce nevydařeného projektu jednoho ambiciózního režiséra nesmyslně usuzuje na celý národ. Nedopouští se zde autor náhodou přílišných generalizací, když vidí mrvu v oku bratra svého, ale břevna ve svém nevidí? Není právě toto ve hnutí woke jeden z největších hříchů?
Těžko už poté nějak slušně komentovat označování Pavla Šafra či Petra Hlaváčka za protagonisty západního šovinismu. A šermování holocaustem už vysloveně je argumentační faul reductio ad Hitlerum.