Ještě 23. března 2026 ministr spravedlnosti Jeroným Tejc tvrdil, že ministerstvo ani vláda nechystají žádný předpis „proti neziskovým organizacím“ a že programové prohlášení s „žádným takovým zákonem nepočítá a počítat nemá“. Už o den později, 24. března, ale premiér Andrej Babiš prohlásil, že vláda na přípravě zákona nerezignuje, že ho chce napsat „precizně“ a že stát „potřebuje vědět, když někdo dostává peníze ze zahraničí“. To není drobná komunikační nuance. To je ukázka opakovaných otáček: nebude zákon, bude vyhláška, a pak zase bude i zvláštní zákon – jen se mu nově říká „zákon o transparentnosti“.
Právě v tom spočívá hlavní manipulace celé debaty. Vláda se snaží spor převést z otázky obsahu na otázku názvu. Babiš i Tejc opakují, že nejde o „ruský zákon“ ani o „zákon proti neziskovkám“, ale pouze o transparentnost. Jenže samotné programové prohlášení vlády mluví vedle registru veřejných dotací ještě o tom, že organizace „vyvíjející politickou činnost“ a financované ze zahraničí budou muset tuto skutečnost zvlášť označovat. A právě tím se debata neposouvá k běžné účetní otevřenosti, nýbrž ke zvláštnímu režimu pro vybrané subjekty působící ve veřejném prostoru.
Uniklá pracovní verze navíc ukazuje, proč kritici nemluví o žádném nedorozumění. Podle popisu této verze by se norma týkala činnosti ve veřejném, politickém, mediálním, vzdělávacím či akademickém prostoru, pokud je „způsobilá ovlivnit veřejné mínění a debatu“, a počítala by s registrací fyzických i právnických osob. Za „zahraniční vazby“ by přitom označovala nejen jednání ve prospěch cizího subjektu, ale i poradenskou, analytickou, komunikační, mediální či vzdělávací činnost ve vazbě na zahraniční subjekt. To je mimořádně široké a vágní vymezení, které dalece přesahuje běžnou evidenci lobbingu nebo dotací.
A právě tady se rozpadá i oblíbené srovnání s americkým zákonem FARA. Benátská komise Rady Evropy opakovaně upozorňuje, že FARA neznamená, že se za „zahraničního agenta“ považuje kdokoli, kdo dostává peníze ze zahraničí. Rozhodující je skutečný vztah zastupování, tedy jednání jménem a v zájmu zahraničního principála, a americká úprava nevyžaduje registraci běžných nevládních organizací jen proto, že přijímají zahraniční podporu. Naopak u ruského typu zákonů komise kritizuje právě to, že směšují pouhé přijetí zahraniční podpory s údajným cizím vlivem, pracují s vágními kategoriemi a dávají státu široký prostor k libovolnému výkladu.
Jinými slovy: tvrdit, že uniklá pracovní verze „má něco společného s FARA“, je zavádějící. Podle dostupných popisů je jí mnohem bližší logika ruských „foreign agent“ zákonů než americké úpravy. Ne proto, že by používala stejný název, ale proto, že míří na široce definovaný okruh osob a organizací působících v médiích, vzdělávání, veřejné debatě či advokační činnosti, a to už na základě samotné „vazby“ na zahraniční subjekt. Přesně před tím Benátská komise varuje: pouhá transparentnost sama o sobě ještě není dostatečný důvod pro zavádění zvláštního a potenciálně stigmatizujícího režimu.
V tomto světle působí Babišovy výroky jako klasická politická hra se slovy. Když se návrh setkal s odporem, vláda začala tvrdit, že nic takového nechystá. Když tlak nepolevil, vrátila se k témuž obsahu, ale pod přijatelnějším označením „transparentnost“. Podstata se tím ale nemění: pokud stát vytváří zvláštní evidenci a zvláštní povinnosti pro subjekty, které se účastní veřejné debaty a mají zahraniční financování či vazby, nejde o neutrální účetní opatření. Jde o politicky citlivý zásah do občanské společnosti, který se od FARA liší a ruskému modelu se podobá nápadně víc, než je premiér ochoten přiznat.