Babišovo a Okamurovo nevydání je příznakem umírání státu v přímém přenosu.
V lidském těle je imunita věc znamenitá. Chrání nás před viry a infekcemi, které by jinak rozvrátily naše zdraví. V parlamentu však – jak to tak vypadá – znamená mimořádnou odolnost proti spravedlnosti. A to je, obávám se, úplně jiná, o dost horší diagnóza.
Jestli chce premiér a předseda Sněmovny po dnešku mluvit o rovnosti před zákonem, měli bychom vědět, že nemluví o zákonu, pravidlech a nedejbože spravedlnosti, ale o divadelních kulisách mocenské nadutosti, v nichž už Parlament není zákonodárným sborem, nýbrž jakýmsi cechem neomylných a nedotknutelných, prostě těch, na které se pravidla už nevztahují.
Parlamentní imunita měla chránit demokracii před zneužitím moci. Dnes však zjevně chrání moc před spravedlností.
Vzniká tak nový dvojí svět. Jeden pro obyčejné lidi, kteří musí zákony poslouchat, a druhý pro ty, kteří si zákon přivlastnili. Už v antice se o podobném chování říkalo: Co je dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi. Kdo je v současné situaci kým, není myslím třeba rozvádět.
Je to taková obyčejná – ale mimořádně destruktivní – mocenská zpupnost. Protože aby stát fungoval, musí v něm panovat důvěra. Jakmile si však začneme zvykat, že někteří jsou před zákonem chráněni pro sílu své funkce, vzniká zvláštní nerovnováha. A nerovnováha, jak známo, bývá prvním příznakem nemoci.
Stát totiž nestojí jen na planých řečech, výborech a na papíře vytištěných zákonech. Stojí především na důvěře, že pravidla platí pro všechny stejně a taky na přesvědčení, že je co bránit. Jakmile lidé začnou mít podezření, že existují jedni lidé pro zákon a druzí nad zákonem, začne se vytrácet něco velmi cenného. Začne mizet samotná ochota ten stát brát vážně.
A až se to stane, pak už nebude třeba žádných revolucí, dobývání ani převratů. Protože ochota lidí a vůle se za svůj stát postavit, až to bude třeba, bude už dávno ta tam.