Premiér Andrej Babiš na konferenci k obnově Ukrajiny v polském Gdaňsku vystoupil s výzvou k míru. Podle oficiální zprávy Úřadu vlády řekl, že mír není pasivita ani rezignace, ale „odhodlání zastavit zabíjení“. Potud lze těžko něco namítat: válka musí skončit a skutečný mír je samozřejmě cílem. Problém nastává ve chvíli, kdy Babiš svůj apel rámuje proti vojenské pomoci Ukrajině. Podle mediálního shrnutí v projevu zaznělo „více zbraní, více zabíjení“; Česká televize pak shrnula, že Babiš kritizoval veřejnou debatu, která se podle něj omezuje na požadavky na více zbraní, eskalaci a konfrontaci.
Na tento výrok reagoval bývalý premiér Petr Fiala slovy, že „více zbraní Ukrajině neznamená více války“, ale znamená schopnost ukrajinské armády lépe čelit ruské válečné mašinerii. A právě v tom je jádro sporu. Ukrajina není země, která válku začala. Je to napadený stát, jehož území Rusko okupuje už od roku 2014 a proti němuž Moskva v únoru 2022 spustila plnohodnotnou invazi. Rada EU i v červnu 2026 mluví o pokračující a eskalující ruské agresi, která působí utrpení civilnímu obyvatelstvu, a zdůrazňuje, že spravedlivý mír musí stát na suverenitě a územní celistvosti Ukrajiny.
Babišova věta navíc nápadně připomíná dlouhodobý kremelský narativ, podle něhož západní vojenská pomoc „prodlužuje válku“. Tento argument opakovaně používají ruští představitelé a propagandisté: zbraně pro Ukrajinu mají prý znamenat více mrtvých a delší konflikt. Jenže tím se obrací příčina a následek. Válku neprodlužují zbraně dodané napadené zemi; válku prodlužuje stát, který odmítá stáhnout armádu z cizího území a pokračuje v útocích.
Ještě problematičtější je představa, že omezení dodávek zbraní samo o sobě otevře cestu k míru. Historie rusko-ukrajinského konfliktu ukazuje opak. Budapešťské memorandum z roku 1994, jehož účastníkem byla i Ruská federace, se týkalo bezpečnostních záruk souvisejících s ukrajinským vzdáním se jaderných zbraní. V roce 2014 pak Valné shromáždění OSN rezolucí 68/262 potvrdilo územní celistvost Ukrajiny a označilo krymské „referendum“ za neplatné. Minský proces následně sice válku na Donbasu dočasně deeskaloval, ale podle analýzy Carnegie nedokázal ukončit boje ani zabránit ruské invazi v roce 2022.
Navíc současný vývoj na bojišti není argumentem pro oslabení Ukrajiny, ale spíše pro opak. Nelze tvrdit, že Ukrajina už válku plošně vyhrává; Rusko stále útočí a v některých úsecích fronty může dosahovat taktických zisků. Zároveň ale analytici ISW upozorňují na ukrajinskou převahu v dronech v některých sektorech a na rostoucí ukrajinskou schopnost zasahovat ruskou logistiku, ropnou infrastrukturu a týl. AP píše, že ukrajinské dronové útoky v posledních měsících způsobily Rusku problémy s palivem a narušily zásobovací linie; Reuters informoval i o úderech více než 2000 kilometrů od ukrajinských hranic.
Výrok „více zbraní, více války“ proto není přesným popisem reality, ale zavádějící zkratkou. Mír nevznikne tím, že se napadené zemi vezme schopnost bránit se. To by neoslabilo válku, ale Ukrajinu — a posílilo Rusko na bojišti i u jednacího stolu. Skutečná otázka tedy nezní, zda má válka skončit. Na tom se shodnou všichni rozumní lidé. Otázka zní, zda má skončit spravedlivým mírem, nebo ruským diktátem vynuceným tím, že obránci dojdou prostředky k obraně.