Spor Andreje Babiše se Seznamem, Novinkami a Právem není jen hádkou politika s novináři. Je to střet, v němž se mísí jedna legitimní věc s několika zjevnými fauly. Legitimní je tvrdit, že některá média nejsou neutrální, že mají vlastní hodnotové nastavení, někdy míchají zpravodajství s komentářem a že jejich majitelé mají vlastní zájmy. Nelegitimní je ale bez důkazů přecházet od kritiky médií k tvrzením o koordinované kampani, „Fialově penězovodu“ nebo koupené redakční linii. Právě v tom Babišova argumentace opakovaně sklouzává od politické polemiky k manipulaci.
Babiš v posledních dnech označil Seznam Zprávy a Novinky za „politicky aktivistická média“, která podle něj vedou tažení proti jeho vládě, a celou věc spojil i s Ivem Lukačovičem a jeho byznysem. Na tato vyjádření reagovalo společné prohlášení jednadvaceti šéfredaktorů, kteří útoky premiéra odmítli jako nátlak na kritickou žurnalistiku. Samotný fakt, že politik tvrdě kritizuje média, ještě není útokem na svobodu slova. Problém nastává ve chvíli, kdy takovou kritiku opírá o nepodložené konstrukce a používá ji k delegitimizaci nepohodlných redakcí jako takových.
Kde má Babiš částečně pravdu? Především v tom, že vlastnická struktura médií je legitimním tématem. Seznam skutečně není „bezvlastnické“ médium, ale silná soukromá skupina ovládaná Ivem Lukačovičem; Seznam navíc majoritně ovládl Borgis, vydavatele Práva a dodavatele obsahu pro Novinky.cz. Je tedy fér připomínat, že i tato média mají konkrétního vlastníka a že vlastnické zájmy v médiích je třeba sledovat u všech hráčů, nejen u těch, kteří jsou politicky neoblíbení. To ovšem samo o sobě ještě nijak nedokazuje, že zpravodajství je „koupené“ vládou nebo řízené jako politická operace.
Nejslabší část Babišovy argumentace je právě skok od existence státních kampaní k údajně koupené redakční linii. Je pravda, že Fialova vláda financovala informační kampaň „Česko informuje“ a že šlo o desítky milionů korun; sama Novinky psaly o částce 34 milionů korun a o tom, že nákup médií zajišťovala agentura Knoworigin na základě mediaplánu. Z existence vládní reklamní kampaně ale bez dalších důkazů neplyne, že si vláda koupila přízeň Seznamu nebo jeho redakcí. To by vyžadovalo konkrétní doložení: kam přesně peníze šly, v jaké výši, za jaký reklamní prostor a hlavně jak se to mělo promítnout do obsahu zpravodajství. Bez toho jde jen o podezření převlečené za tvrzení.
Podobně problematická jsou i Babišova tvrzení kolem Lukačoviče a dividend. Premiér opakovaně tvrdil, že si Lukačovič nechal vyplatit šest miliard korun přes kyperskou firmu a vyhnul se dani; Lukačovič to odmítl s tím, že si osobně v posledních deseti letech žádnou dividendu nevyplatil a že peníze zůstaly ve firmě. Současně vysvětloval, že případné osvobození od srážkové daně se neřídí tím, zda je mateřská společnost na Kypru nebo jinde, ale obecnými pravidly pro výplaty mezi firmami. Nezávisle na tom lze jistě debatovat o agresivní daňové optimalizaci velkých holdingů obecně, ale Babiš zatím veřejně nepředložil důkazy, které by potvrzovaly právě jeho konkrétní obvinění. I proto Seznam podal žalobu na ochranu dobré pověsti.
Do celé věci pak zapadá i status Angeliky Bazalové. Její základní teze, že Babiš smí říkat, že považuje nějaké médium za neobjektivní, je sama o sobě banální a pravdivá. Politik samozřejmě může média kritizovat. Bazalová ale ve chvíli, kdy napsala, že by čekala, že Seznam „doloží, že si jej nekupovala minulá vláda penězi na takzvané kampaně“, přebírá stejný faul jako Babiš: obrací důkazní břemeno. Neplatí, že médium musí dokazovat, že nebylo koupeno neurčitým „penězovodem“. Platí opak: kdo tvrdí, že existovala koupená přízeň nebo vládní penězovod, musí to doložit on. Jinak nejde o argument, ale o rétorický trik založený na naznačování.
Na celé kauze je navíc patrná ještě jedna ironie. Andrej Babiš dlouhodobě vystupuje jako kritik mediálních mocenských vazeb, přesto byl sám roky symbolem propojení politiky, byznysu a mediálního vlivu. Organizace Transparency International i řada dalších aktérů opakovaně upozorňují na jeho střet zájmů a na to, že jeho řešení přes svěřenské fondy je podle mnoha expertů nedostatečné. Když tedy právě Babiš vystupuje jako bojovník proti údajnému zneužívání médií mocnými hráči, působí to přinejmenším jako argumentačně velmi selektivní postoj.
Shrnuto: Babiš má právo kritizovat Seznam, Novinky i Právo a má pravdu v tom, že vlastnictví médií a jejich možné názorové předporozumění je legitimní téma. Nemá ale právo vydávat nepodložené domněnky za fakta. Když mluví o „Fialově penězovodu“, koupených médiích nebo o přímé souvislosti mezi kritikou vlády a jeho útoky na Lukačoviče, měl by předložit důkazy. A Bazalová místo toho, aby na tuto povinnost upozornila, pomáhá ten samý manipulativní rámec udržovat při životě. Spor tak není důkazem, že média nesmějí být kritizována. Je spíš ukázkou, jak se legitimní kritika médií dá zneužít k podsouvání neprokázaných obvinění.