Ve veřejném prostoru se rozhořel další z řady sporů mezi Danielem Vávrou, známým vývojářem počítačových her, a Petrem Ludwigem, konzultantem, publicistou a autorem knihy Konec prokrastinace. Jádrem konfliktu je video, v němž Vávra vypráví osobní příběh spojený s astrologií, a následné tvrzení, že astrologie „nikdy nebyla vědecky vyvrácena“.
Daniel Vávra ve své reakci obviňuje Ludwiga ze lží a naznačuje možnost právního sporu. Současně popírá existenci „legendárního videa“, ačkoli záznam je dohledatelný a veřejně dostupný. Nutno dodat, že Ludwig v původním postu mluvil o „kartářství“. Vávra obhajuje astrologii. Klíčový problém však neleží v osobní rovině sporu, ale v obecnějším tvrzení, které se ve videu objevuje i v jeho titulku: že astrologie nebyla vědecky vyvrácena a že její platnost zůstává otevřenou otázkou.
Z pohledu vědy je toto tvrzení zavádějící. Astrologie byla opakovaně testována pomocí standardních vědeckých metod – tedy kontrolovaných experimentů, statistického vyhodnocení a nezávislé replikace. Nejznámějším příkladem je studie fyzika Shawna Carlsona publikovaná roku 1985 v prestižním časopise Nature. V dvojitě zaslepeném experimentu měli profesionální astrologové přiřazovat osobnostní profily ke správným horoskopům. Výsledky odpovídaly náhodnému tipování. Astrologové přitom metodiku předem odsouhlasili, takže selhání nelze svádět na „neférové podmínky“.
Další často zmiňovanou kapitolou je tzv. Marsův efekt Michela Gauquelina, který měl naznačovat souvislost mezi postavením Marsu a sportovními úspěchy. Pozdější nezávislé analýzy však ukázaly, že původní výsledky trpěly výběrovým zkreslením dat a že efekt nelze spolehlivě reprodukovat. Právě neschopnost opakovaného potvrzení je ve vědě zásadním problémem – a astrologie v tomto ohledu dlouhodobě selhává.
Kromě jednotlivých experimentů existují i širší přehledové práce a meta-analýzy, například studie Geoffreyho Deana a Ivana Kellyho, které shrnují desítky astrologických testů. Závěr je konzistentní: astrologické předpovědi nevykazují vyšší úspěšnost než náhoda a nelze prokázat žádnou spolehlivou prediktivní schopnost. Jinými slovy – pokud astrologie „funguje“, pak stejně dobře jako hádání.
Zásadní je také fyzikální hledisko. Astrologie nepředkládá žádný realistický mechanismus, kterým by vzdálené planety mohly ovlivňovat osobnost či osud jednotlivce. Gravitační působení planet při narození je zanedbatelné a slabší než vliv běžných objektů v okolí porodnice. Bez kauzálního mechanismu a bez empirické podpory se astrologie řadí mezi pseudovědy, nikoli mezi nevyřešené vědecké otázky.
Výrok, že astrologie „nikdy nebyla vědecky vyvrácena“, tak ve skutečnosti stojí na rétorickém triku. Věda totiž nepracuje s absolutním dokazováním neexistence, ale s testováním konkrétních tvrzení. Pokud se tato tvrzení opakovaně ukazují jako nefunkční, jsou považována za nepodložená. Důkazní břemeno leží na zastáncích astrologie – nikoli na kriticích, kteří mají donekonečna vyvracet totéž.
Spor mezi Ludwigem a Vávrou tak není jen osobní přestřelkou na sociálních sítích. Je ukázkou širšího problému, kdy se osobní víra či zkušenost prezentuje jako něco, co „věda ještě nevyvrátila“. Ve skutečnosti však astrologie vědeckou zkouškou prošla – a opakovaně v ní neuspěla.