Před více než třemi lety sem mnozí Ukrajinci utekli před válkou. Dnes tu čelí nové hrozbě – rostoucí vlně nevraživosti, předsudků a násilí. Přes šedesát procent z nich podle výzkumů zažilo v České republice agresivní chování, a podle aktuálních svědectví i dat těchto případů přibývá. Ať už jde o verbální útoky, poškozování majetku, nebo dokonce fyzická napadení.
„Zase Ukrajinka! Ty pí..! Táhni zpátky,“ zařval v jednom z pražských supermarketů muž na osmatřicetiletou Oksanu, než ji strčil na regál s potravinami a odešel. „Měla jsem několik nepříjemných zážitků i předtím, ale nikdy mě nikdo fyzicky nenapadl,“ popsala později svůj šok. Její příběh není výjimečný. Mnozí Ukrajinci potvrzují, že stačí mluvit na veřejnosti rodným jazykem a stávají se terčem. „Kam mám jít, když na moji zemi létají rakety?“ ptá se Oksana zoufale.
Současná česká společnost se nachází v bodě, kdy frustrace, dezinformace a nacionalismus začínají vytvářet toxické prostředí. Ukrajinci, kteří často pracují, učí se česky a snaží se integrovat, jsou stále častěji vnímáni jako vetřelci. Veřejný prostor zaplavují nenávistné komentáře a sociální sítě videi plnými výkřiků „táhni zpátky“, což reflektují i ukrajinští youtubeři žijící v Česku.
Podle odborníků nejde jen o spontánní společenský jev. Ukrajinistka Lenka Víchová upozorňuje, že ruská propaganda pracuje na několika úrovních – nejen u nás, ale i na samotné Ukrajině. „Cílem je, aby si Ukrajinci mysleli, že za jejich neštěstí může Západ,“ řekla v rozhovoru pro Český rozhlas Plus. Tím se oslabuje jejich víra v podporu spojenců a zároveň se vytváří prostor pro narativy, že Ukrajina je sama, opuštěná a zrazená.
Ve střední Evropě, včetně Česka, se tyto narativy překrývají s domácími tématy – vysoké ceny, únava z války, nedůvěra v instituce. Tato kombinace vytváří živnou půdu pro politické síly, které otevřeně vystupují proti Ukrajincům i podpoře Ukrajiny. „Česko se řítí do strašného průseru. Nechali jsme spoluobčany, kteří zrovna nejsou ty nejostřejší tužky v penále, naprosto zmanipulovat promyšlenou ruskou válečnou propagandou,“ napsal nedávno ve výbušném komentáři publicista Petr Ludwig. Zmínil také nebezpečí, že se lidé šířící tyto narativy – konkrétně jmenoval Okamuru, Rajchla a Konečnou – dostanou přímo do vládních funkcí.
Odborné bezpečnostní složky, včetně české BIS i evropských institucí, přitom už roky varují před ruským vlivem. Ten není přímý ani vždy snadno dohledatelný, ale jeho otisk je zřetelný: posilování nedůvěry ve stát, podpora antisystémových hnutí a šíření nenávisti vůči uprchlíkům a menšinám. Ruské dezinformační sítě systematicky rozdmýchávají představu, že Ukrajinci „berou dávky“, že „válka už skončila“ nebo že „Evropa jen posluhuje Americe“.
Zejména pro Ukrajince v Česku je situace bolestně paradoxní. Mnozí utekli před válkou, chtěli bezpečí a našli novou zemi. Učí se jazyk, vychovávají děti, pracují. A přesto na ně dnes míří výkřiky, nenávist i rány. Zvláště znepokojující je, že tato vlna nepřijetí není spontánní – je cíleně podporována hybridní válkou, která má za cíl zničit evropskou solidaritu.
To, co se nyní odehrává v českých ulicích i na sociálních sítích, není jen otázka nálady veřejnosti. Je to důsledek systematického informačního útoku a také lakmusový papírek toho, jak pevné jsou demokratické hodnoty české společnosti. Možná nečelíme tankům, ale čelíme válce – válce o vědomí, o pravdu, o to, koho považujeme za bližního. A zatím to vypadá, že v téhle válce Ukrajinci v Česku prohrávají.