Pavel Šik ve facebookovém příspěvku, který sdílí také Trikolora, obhajuje změnu financování České televize a Českého rozhlasu a požaduje ještě výraznější rozpočtové škrty. Obě instituce podle něj ovládají aktivisté a jejich obránci společnost vydírají. Část příspěvku tvoří autorovy politické názory, předkládá však i konkrétní tvrzení, která lze ověřit. Především píše, že ČT a ČRo přišly o důvěru „více než poloviny národa“.
Letošní Digital News Report Reuters Institute ukazuje jiný obraz: podle českého shrnutí výsledků důvěřuje zpravodajství České televize 59 procent respondentů a Českému rozhlasu 58 procent. Také květnový průzkum NMS pro Novinky zjistil u ČT důvěru 52 procent a nedůvěru 32 procent, u ČRo důvěru 50 procent a nedůvěru 28 procent. Výzkumy mají odlišnou metodiku a nelze je spojovat do jedné časové řady. Ani jeden však nedokládá nadpoloviční nedůvěru k oběma médiím. Neutrální odpověď nebo „nevím“ navíc nejsou totéž co nedůvěra. Údaje o důvěře samozřejmě samy o sobě nezaručují nestrannost vysílání.
Pokles důvěry v ČT přesto není smyšlený. Její vlastní dlouhodobé měření, o němž informovala ČTK, uvádí pokles ze 72 procent v roce 2020 na 62 procent v roce 2025 a růst nedůvěry z 23 na 33 procent. Ve stejné zprávě se uvádí také meziroční pokles podílu skupiny ČT na sledovanosti o 1,14 procentního bodu na 29,29 procenta. ČT přitom zůstala nejsledovanější televizní skupinou. Tato čísla zasluhují věcnou debatu, ale neprokazují Šikovu diagnózu, že příčinou je právě zaujaté zpravodajství a že vliv politických útoků lze vyloučit.
Jako konkrétní doklad ovládnutí televize aktivisty Šik uvádí údajné stažení celého cyklu Rozpleteno z iVysílání rozhodnutím vedení ČT. Při kontrole 26. října 2026 je však cyklus na webu České televize dohledatelný a stránka uvádí 19 přehratelných dílů včetně kritizovaného dílu Virus I. Současná dostupnost sama o sobě nevylučuje předchozí krátký výpadek. Pro tvrzení o rozhodnutí vedení stáhnout celý cyklus ale Šik nepředkládá důkaz a ani při našem ověřování jsme takové rozhodnutí nedohledali. Z případné dočasné nedostupnosti by navíc bez dalších podkladů nebylo možné určit její příčinu.
Šikův obecný popis toho, jak může výběr témat, hostů nebo způsob vedení rozhovoru vytvářet jednostranný obraz, je legitimním podnětem k analýze. Sám ovšem takovou analýzu nepředkládá. Chybí soustavné porovnání konkrétních pořadů, témat a zacházení s jednotlivými aktéry, zvlášť pro televizi a zvlášť pro rozhlas. Podobně nedokládá tvrzení, že statisíce lidí šly volit právě kvůli veřejnoprávním médiím. Výsledky voleb ukazují podporu stran, nikoli automaticky důvody, proč je jednotliví voliči zvolili. K tomu by byl potřeba výzkum jejich motivací.
Příliš paušální je také obvinění, že se veřejnoprávní média obranou současného financování dostávají do rozporu se svými kodexy. Kodex ČT v článku 23.3 výslovně připouští institucionální stanoviska k otázkám její zákonné činnosti a regulace vysílání. Zároveň zakazuje zneužívat program k prosazování vlastních institucionálních zájmů a požaduje nestranné zpravodajství také o samotné televizi. Případné porušení je proto nutné doložit konkrétním obsahem. Stanovisko vedení, aktivita zaměstnanecké iniciativy a způsob zpracování zpravodajské reportáže nejsou zaměnitelné věci.
Rozpočtové financování samo o sobě evropská pravidla nezakazují a koncesionářské poplatky nejsou jediným možným modelem. Označení přesunu pod státní rozpočet za „záchranu“ je však Šikův politický úsudek. Článek 5 evropského aktu o svobodě médií požaduje redakční a funkční nezávislost a financování podle předem stanovených transparentních a objektivních kritérií. Prostředky mají být přiměřené, udržitelné a předvídatelné. Rozhodující je tedy také jejich výše a záruky proti politickému ovlivňování. Předpověď, že bez změny financování by následovalo úplné zrušení obou médií, zůstává nedoloženým scénářem.
Závěr Šikova příspěvku navíc obsahuje podstatný rozpor s důrazem na nestrannost: autor chce rozpočty snížit natolik, aby z institucí odešli lidé, které označuje za aktivisty a vyděrače. Takový požadavek lze číst jako otevřenou obhajobu finančního tlaku na personální složení médií. Kritiku jejich práce nelze odmítnout jen proto, že je ostrá. Musí však stát na doložených příkladech. Tvrzení o většinové nedůvěře dostupné průzkumy nepotvrzují a údajné rozhodnutí vedení stáhnout celé Rozpleteno nebylo doloženo. Tyto závěry nejsou důkazem bezchybnosti ČT a ČRo; ukazují nedostatky konkrétní argumentace, kterou Šik obhajuje jejich omezení.
