Na českých sociálních sítích se šíří tvrzení, že nová studie Evropské komise potvrdila velké množství mikroplastů z větrných elektráren. Jeden větrník má údajně vypouštět až kilogram ročně a jeden rotor „celkově“ až 62 kilogramů. Podle Deníku se tvrzení 13. září objevilo na českém účtu Strategické myšlení na síti X. Příspěvek spojuje skutečný jev s problematickým číslem a zavádějícím odkazem na autoritu Evropské komise.
Pravdivým základem je opotřebení lopatek. Jejich povrch narušují například nárazy dešťových kapek a krup, při nichž se mohou uvolňovat částice polymerních materiálů. Tento proces odborná literatura popisuje a výzkumníci hledají způsoby, jak jej omezit ochrannými povlaky a údržbou. Samotná existence plastových částic tedy není smyšlená. Rozhodující je ale množství, podmínky jejich vzniku a to, jaké závěry z dostupných dat skutečně vyplývají.
Číslo 62 kilogramů lze dohledat ve zprávě Asbjørna Solberga, Bårda-Einara Rimereita a Jana Erika Weinbacha z roku 2021. Autoři jej uváděli jako odhad ročního úbytku materiálu na jednu turbínu. Nejde o nové zjištění Evropské komise. Jak upozorňuje recenzovaná studie Dánské technické univerzity z roku 2024, tato zpráva byla zveřejněna bez odborného recenzního řízení a ověření. U slova „celkově“ navíc v šířeném tvrzení chybí časové období, takže roční emise a součet za životnost nelze smysluplně porovnávat.
Podstatnější než absence recenzního řízení jsou konkrétní chyby výpočtu. Solberg a jeho kolegové vycházeli z laboratorních testů malých vzorků a procentní úbytek jejich hmotnosti nesprávně přenesli na mnohem větší části lopatek. Studie v časopisu Wind Energy Science z roku 2025 výslovně označuje tento postup za příčinu výrazného nadhodnocení. Dánští výzkumníci rovněž upozorňují, že výsledky testů nechráněného epoxidového kompozitu nelze jednoduše přenášet na lopatky opatřené ochranným povlakem.
U údaje přibližně jeden kilogram ročně je však nutné zachovat přesnost i při jeho ověřování. Studie Antonia Tempelise a Leona Mishnaevského z Dánské technické univerzity, publikovaná 2. března 2026 v časopisu Materials, k podobnému množství skutečně dospěla. Pro nepříznivé povětrnostní a provozní podmínky její model odhadl přibližně 340 gramů na jednu lopatku ročně, tedy kolem kilogramu u tří lopatek. Nešlo o měření běžných emisí všech větrných elektráren. Výzkum získal také podporu EU prostřednictvím projektu Blades2Build. Evropské financování však z univerzitní práce nedělá studii Evropské komise.
Množství uvolněného materiálu závisí na konstrukci, ochranném povlaku, počasí i údržbě. Zmíněná nizozemská studie z roku 2025 odhadla u modelové mořské elektrárny o výkonu 15 MW s polyuretanovou ochranou lopatek přibližně 240 gramů ročně. Výsledek se týká eroze lopatek za předpokladů daného modelu; nezahrnuje například částice vznikající při opravách ani všechny další součásti elektrárny. Nelze jej proto vydávat za univerzální hodnotu pro každou turbínu.
Stejně opatrně je třeba zacházet s označením „nebezpečné mikroplasty“. Z odhadu množství částic samotného nelze určit konkrétní zdravotní riziko pro obyvatele v okolí elektráren. Nizozemští autoři výslovně uvádějí, že toxicitu uvolněných polymerů ani jejich rozklad v mořském prostředí neposuzovali. Potenciální ekologická a zdravotní rizika si zaslouží výzkum, ale výpočet opotřebení lopatek není důkazem konkrétních zdravotních následků.
Verdikt: Zavádějící. Větrné elektrárny mohou být zdrojem mikroplastů a přibližně kilogram ročně má oporu v jednom modelu nepříznivých podmínek. Číslo 62 kilogramů však pochází z metodicky chybné zprávy z roku 2021. Příspěvek spojuje odlišné podklady a vytváří dojem, že jejich závěry nově potvrdila Evropská komise. Takový závěr uvedené studie nepodporují.