Výročí okupace znovu doprovázejí dvě zkratky: invazi prý provedli hlavně Ukrajinci a Petr Pavel ji měl schvalovat. První tvrzení je nepravdivé, druhé zneužívá jeho problematický životopis z roku 1987.
Na návrat těchto tvrzení upozornil na sociálních sítích profil Roman Kolář – politika a dezinfo. Přehled nejčastějších narativů zveřejnila také iniciativa Štít demokracie. Oba příspěvky správně připomínají, že odpovědnost za invazi nelze přepsat podle rodiště jednotlivých funkcionářů nebo národnosti části řadových vojáků. U Petra Pavla je však potřeba postupovat přesněji a oddělit doloženou kritiku jeho komunistické minulosti od toho, co už dobové dokumenty neříkají.
Invazi řídil Sovětský svaz, nikoli Ukrajina
O okupaci Československa rozhodlo vedení Sovětského svazu v Moskvě, které ji také připravilo a vojensky řídilo. Sovětská armáda fungovala na mnohonárodnostním principu a v jejích jednotkách sloužili Rusové, Ukrajinci, Bělorusové i příslušníci dalších národů. Z umístění konkrétní divize na území Ukrajinské SSR proto nelze odvozovat národnost jejích vojáků. Neexistují ani věrohodné údaje dokazující, že Ukrajinci tvořili většinu invazních sil.
Nepravdivé je rovněž tvrzení, že v sovětském politbyru byli „samí Ukrajinci“ a jediný Rus hlasoval proti. Politbyro mělo jedenáct členů. Vedle Leonida Brežněva v něm zasedalo pět rodilých Rusů, tři Ukrajinci, jeden Bělorus a jeden Lotyš. Brežněv se sice narodil v Kamjanském na území dnešní Ukrajiny, ve svých pamětech se však označoval za Rusa. Především ale všichni tito funkcionáři zastupovali centralizovanou sovětskou moc, nikoli samostatné státy. Podrobně okolnosti shrnuje také Magazín Paměti národa.
Pět podpisů nebylo pozváním Československa
Ani takzvaný zvací dopis nedal invazi zákonný základ. Tajnou žádost o „pomoc všemi prostředky“ podepsali Alois Indra, Drahomír Kolder, Antonín Kapek, Oldřich Švestka a Vasil Biľak. Pět funkcionářů ÚV KSČ však nebylo ústavním orgánem oprávněným pozvat do země cizí armádu.
Předsednictvo ÚV KSČ naopak po vpádu prohlásilo, že vojska překročila hranice bez vědomí prezidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ. Oba dokumenty – zvací dopis i odsouzení invaze – zpřístupnil v jednom archivním souboru National Security Archive.
Stejně neobstojí tvrzení, že vojska zachránila Československo před fašistickým převratem podporovaným NATO. Pro plánovanou invazi NATO ani převzetí moci fašisty neexistují důkazy. Šlo o dobovou sovětskou záminku k potlačení Pražského jara a udržení Československa v moskevské sféře vlivu.
Tvrzení, že okupace přinesla „dlouhý mír“, navíc zakrývá její oběti: jen do konce roku 1968 zemřelo v souvislosti s okupací 137 Čechů a Slováků, stovky dalších lidí byly zraněny a následovala dvě desetiletí politických represí.
Co skutečně napsal Petr Pavel
Petru Pavlovi bylo v srpnu 1968 šest let, nikoli sedm. Sedmé narozeniny měl až 1. listopadu. Tvrzení, že tehdy okupaci sám schvaloval nebo o ní dokonce rozhodoval, je proto nesmyslné. Skutečný základ pozdějších útoků leží jinde: v jeho vlastnoručním životopise z května 1987, který psal jako pětadvacetiletý voják při výběru do postgraduálního zpravodajského kurzu.
V textu uvedl, že mu otec v roce 1968 vysvětlil „podstatu situace“ a že posměch spolužáků kvůli jeho oblibě sovětských přátel jej v tehdejším názoru utvrdil. Je to problematická, prosovětská pasáž a oprávněný doklad Pavlovy tehdejší konformity s komunistickým režimem.
Není však pravda, že v životopise výslovně schválil vpád vojsk, podepsal souhlas s okupací nebo označil okupační vojáky za přátele. Slovo „přátelé“ se vztahovalo ke konkrétním přátelům ze Sovětského svazu, kteří byli u Pavlových na návštěvě. Stejný závěr po kontrole dostupných dokumentů zveřejnil Demagog.cz. Pavel se později za životopis omluvil a členství v KSČ označil za chybu.
Je proto nepřesné Pavlův životopis jednoduše odbýt tvrzením, že okupaci schvaloval stejně jako každý jiný člen KSČ. To je hodnotící soud, nikoli ověřitelné zjištění. Přesný závěr zní: Petr Pavel v roce 1987 přijal prosovětské a normalizační vysvětlení událostí roku 1968. Dostupný dokument ale neobsahuje výslovný souhlas s vojenskou invazí. Kritika jeho minulosti je legitimní; přepisování obsahu dokumentu nikoli.
Kolář oprávněně upozorňuje také na současný ruský historický revizionismus. Formulace, že Rusko dnes tvrdí, že má „stále právo nám vládnout“, by však byla příliš silná, pokud bychom ji chápali jako oficiální právní nebo územní nárok vůči České republice. Přesnější je říci, že kremelský výklad znovu obhajuje logiku mocenských sfér.
Nová ruská státem posvěcená učebnice líčí Pražské jaro jako příležitost, kterou chtěl Západ využít k vytržení Československa ze socialistického tábora, a tvrdí, že sovětští vojáci na údajné provokace nereagovali. Jak upozornil historik David Svoboda, takový výklad ignoruje 137 přímých obětí okupace a stovky raněných.
Verdikt
Tvrzení, že Československo v roce 1968 okupovali především Ukrajinci, je nepravdivé a manipulativní. Invazi nařídilo a řídilo vedení Sovětského svazu v Moskvě a Ukrajinská SSR neměla vlastní armádu ani samostatnou zahraniční politiku.
Tvrzení, že Petr Pavel „schválil okupaci“, je v této obecné podobě zavádějící. Směšuje jeho věk v roce 1968 s problematickým prosovětským životopisem napsaným o devatenáct let později a připisuje mu výslovný souhlas, který v textu není.
Zvlášť pokrytecky pak působí, když někdo Pavla odsuzuje za domnělou podporu sovětské invaze, ale současně omlouvá dnešní ruskou agresi proti Ukrajině. Princip je v obou případech stejný: velmoc si násilím vynucuje právo rozhodovat o zemi, která se chce vymanit z jejího vlivu. Národnost řadového vojáka ani životopis českého prezidenta na odpovědnosti tehdejší Moskvy nic nemění.
