Vyvrátit jeden hoax někdy nestačí. Dezinformace se mohou skládat do celého systému, v němž se navzájem potvrzují a každý důkaz proti nim je označen za další manipulaci. Výzkumníci mluví o „roztříštěné realitě“.
„Společnost je rozdělená a vtip spočívá v tom, že se ty skupiny navzájem obviňují a hádají o tom, kdo žije v reálném světě a kdo žije jenom v nějaké jeho iluzi,“ řekl v nedávném rozhovoru pro Český rozhlas Plus šéfredaktor Reflexu Martin Bartkovský. Jeho popis může znít jako ostrá publicistická zkratka, vystihuje ale problém, který už dávno přesahuje jednotlivé smyšlené zprávy na Facebooku. Část dnešního informačního prostředí totiž funguje tak, že z jednotlivých nepravd, polopravd a skutečných událostí vytržených z kontextu vzniká poměrně ucelený alternativní obraz světa.
Právě proto už není vždy přesné představovat si boj s dezinformacemi jako jednoduchý souboj pravdivé a nepravdivé informace. Typický konzument dlouhodobě dezinformačního obsahu nemusí věřit jedinému hoaxu. Může přijmout celý interpretační rámec: tradiční média něco zamlčují, vědci jsou zaplacení, fact-checkeři slouží mocným, nepohodlné názory jsou cenzurovány a instituce lžou. Jakmile je takový rámec jednou vytvořen, stává se mimořádně odolným. Důkaz, který konkrétní tvrzení vyvrací, totiž nemusí být vnímán jako důvod názor přehodnotit, ale jako další potvrzení údajného spiknutí.
Bartkovský pro tento stav používá metaforu zrcadla inspirovanou knihou Dvojnice Naomi Klein. Na jedné straně jsou podle jeho popisu lidé, kteří se snaží argumentovat a vycházet z vědeckého poznání, na druhé ti, kteří „si vyloženě konstruují paralelní realitu“. Stejně podstatná je ale jeho poznámka o sociálních sítích. Algoritmy zvýhodňující obsah schopný vyvolat reakci změnily prostředí, ve kterém se politická diskuse odehrává. Politik, influencer i anonymní účet dnes mohou oslovit obrovské publikum bez toho, aby jejich tvrzení před zveřejněním prošla jakoukoliv redakční kontrolou.
A „paralelní realita“ není pouze Bartkovského metaforou. Společné výzkumné centrum Evropské komise (JRC) letos zveřejnilo zprávu příznačně nazvanou Fractured reality – Roztříštěná realita. Upozorňuje, že algoritmy digitálních platforem mohou směšovat pravdivé, zavádějící i zcela falešné informace a vytvářet ideologicky oddělená informační prostředí. Lidé v nich dostávají stále více obsahu odpovídajícího tomu, co už si myslí, zatímco společný základ pro shodu na tom, co je vůbec skutečnost, slábne. Podle JRC tak vznikají právě „roztříštěné reality“, které mohou podporovat polarizaci a nedůvěru v demokratické instituce.
JRC dokonce používá termín „fantasy-industrial complex“, tedy jakýsi průmyslový komplex vytváření fantazijních verzí reality. Nejde v něm jen o několik profesionálních šiřitelů hoaxů. Vlastní verzi skutečnosti společně vytvářejí politici, média, influenceři i samotní uživatelé. A cílem manipulace nemusí být ani přesvědčit člověka o jedné konkrétní lži. Stačí jej zahltit protichůdnými verzemi událostí, vyvolat pochybnost a přesvědčení, že pravdu stejně nelze poznat a nikomu není možné věřit. JRC proto výslovně upozorňuje, že samotné potírání jednotlivých dezinformací tento širší problém neřeší.
Sílu takového prostředí zvyšuje i obyčejné opakování. Psychologie dlouhodobě zná takzvaný illusory truth effect – efekt iluzorní pravdy. Přehled odborných studií publikovaný v časopise Current Opinion in Psychology popisuje, že opakování zvyšuje vnímanou pravdivost informace, a to i v případě dezinformací, falešných titulků nebo konspiračních tvrzení. Experimentální výzkum navíc ukázal, že lidé byli ochotnější opakovanou dezinformaci dále sdílet právě proto, že jim po předchozím setkání připadala přesnější.
Zároveň se zásadně mění způsob, jakým se lidé ke zprávám dostávají. Digital News Report 2026 Reuters Institute zjistil napříč 48 sledovanými trhy, že sociální sítě a videoplatformy letos poprvé předstihly vlastní weby a aplikace zpravodajských médií jako způsob přístupu k online zprávám: používá je 54 procent respondentů oproti 51 procentům u webů a aplikací médií. Roste také využívání AI chatbotů pro získávání zpráv. To samo o sobě samozřejmě není důkazem šíření dezinformací, znamená to však, že redakce stále častěji ztrácejí kontrolu nad tím, v jakém kontextu se jejich informace k publiku nakonec dostanou.
Zkušenost s dezinformační scénou přitom ukazuje, jak se jednotlivé narativy dokážou podporovat. Člověk nemusí pouze uvěřit nepravdivému tvrzení o Ukrajině, migraci, klimatu nebo očkování. Může postupně přijmout vysvětlení, podle kterého všechny tyto zdánlivě nesouvisející oblasti spojuje jeden údajný systém lží. A když novinář předloží původní dokument, statistiku nebo vyjádření odborné instituce, odpovědí už není spor o samotná data. Zpochybněna je instituce, novinář nebo samotná možnost objektivního poznání. Fact-checking pak nevyvrací jen konkrétní nepravdu, ale naráží na celý obranný mechanismus vytvořeného světonázoru.
Bylo by ovšem chybou Bartkovského metaforu převést na jednoduché tvrzení, že společnost tvoří jeden „racionální“ a jeden „dezinformační“ politický tábor. Lidé podléhají konfirmačnímu zkreslení, emotivním výkladům i nepravdivým informacím bez ohledu na politickou orientaci. Ani označení něčeho za „mainstream“, „alternativu“ či „fact-check“ samo o sobě nezaručuje pravdivost. Rozhodující musí zůstat důkazy, ověřitelné zdroje a ochota vlastní závěr změnit, pokud mu fakta odporují. Právě toto rozlišení je důležité, chceme-li proti dezinformacím bojovat, aniž bychom sami vytvářeli další černobílý svět.
A právě zde zůstává role novinářů a fact-checkerů zásadní. Je možné, že jeden opravený hoax člověka z uzavřeného informačního prostředí nepřesvědčí. Rezignovat na ověřování by ale znamenalo přenechat veřejný prostor těm, kteří mohou bez odporu vyrábět vlastní verze skutečnosti. Bartkovský svůj rozhovor uzavírá podobně: novináři podle něj nemají tento boj vzdát. V době „roztříštěných realit“ totiž význam ověřených informací neklesá. Naopak – společnost, která se nedokáže shodnout ani na základních faktech, má stále menší šanci vést smysluplný spor o to, co s nimi má dělat.
