Předsedkyně Trikolory a poslankyně zvolená za SPD Zuzana Majerová sdílela obrázek rodiny, v níž je manžel mužem, manželka ženou, syn chlapcem a dcera dívkou. Nápis je označuje za „typické extremisty“, Majerová pak připsala, že jde o „normální svět Trikolory a SPD“. Příspěvek ale neuvádí nikoho, kdo by takovou rodinu za extremistickou skutečně označoval. Místo reálného výroku nabízí pouze emocionální představu, že běžní rodiče s dětmi jsou kvůli svému způsobu života pronásledováni.
Jde o učebnicového slaměného panáka. Odpůrci je přisouzen absurdní názor, který téměř nikdo nezastává, a ten se následně snadno zesměšní. Spor ve veřejné debatě totiž není o tom, zda smějí existovat rodiny tvořené mužem, ženou a dětmi. Nikdo jim nechce odebírat práva ani je označovat za nenormální. Diskuse se vede o tom, zda stejné uznání a ochranu mají mít také samoživitelé, pěstouni, nesezdané páry nebo rodiny se dvěma matkami či dvěma otci. Přiznání důstojnosti jedné skupině nic neubírá skupině jiné.
Obracení rolí je o to problematičtější, že internetová nenávist vůči LGBT+ lidem není vymyšlená. Výzkum agentury Ipsos pro T-Mobile a In IUSTITIA, provedený na reprezentativním vzorku 816 lidí ve věku 11 až 21 let, zjistil, že téměř polovina mladých vídá nenávistné projevy na internetu nejméně jednou týdně. Čtyři z deseti zaznamenali útoky proti LGBT+ lidem a členové ohrožených skupin se jimi cítili zasaženi výrazně častěji než většinová společnost. Skutečnost tedy není taková, že by heterosexuální rodiny čelily kampani zpochybňující jejich existenci. Podobné kampani čelí především menšiny.
Řeči o jediném „normálním světě“ navíc působí zvláštně vedle soukromého života některých poslanců zvolených za SPD. Seznam Zprávy uvedly, že Jindřich Rajchl v minulosti účinkoval v profesionálně distribuované pornografii a později se objevil také na záznamu skupinového sexu s manželkou a dalším mužem. Rajchl svou účast veřejně nepotvrdil a šíření intimních záběrů lze oprávněně kritizovat jako zásah do soukromí. Samotné konsenzuální jednání dospělých lidí ovšem není žádným proviněním. Relevantní je dvojí metr: pro vlastní soukromí požadovat respekt, zatímco jiné dospělé lidi označovat za hrozbu pro rodinu.
Podobný rozpor představuje Josef Nerušil, který chce bojovat proti údajné „LGBT ideologii“, ačkoli podle zjištění Deníku N dlouhá léta osobně i pracovně spojoval svůj život s homosexuálním knězem Milanem Badalem. Tvrzení, že jejich vztah byl partnerský, Nerušil označil za pomluvu; jeho vlastní orientace ostatně není pro posouzení politiky podstatná. Zcela jinou a závažnější kategorií je případ Jaroslava Foldyny, kterého policie prověřuje kvůli podezření z týrání manželky a dětí. Foldyna dosud nebyl obviněn a vinu odmítá, soud mu však prodloužil zákaz návratu do společného domu. Ani složení domácnosti z muže, ženy a dětí samo o sobě nezaručuje, že jsou vztahy uvnitř zdravé a bezpečné.
Tradiční rodina není extremistická a zaslouží si respekt. Totéž však platí pro rodiny, které vypadají jinak. Příspěvek Zuzany Majerové proto žádnou reálně ohroženou skupinu nebrání. Vytváří slaměného panáka, vůči němuž se následně vymezuje, a jeden typ rodiny používá jako politický klacek proti ostatním. Problémem není muž, žena a jejich děti. Problémem je přesvědčení, že politici mají právo rozhodovat, čí rodina ještě smí být považována za normální.